jako pouhou společenskou záležitost určitých exklusivních společenských kruhů.
§ 4. Politické anomalie.
Otázka theoreticky snad nejobtížnější jest, připouští-li theorie politiky možnost násilného provedení politického plánu, čili jak theoretická politika se staví k revoluci a k válce. Revoluce z pravidla uvádí v pohyb tolik různých emočních prvků, že rozumový, tedy vědeckým rozborem získaný názor o její oprávněnosti neb neoprávněnosti bude z pravidla v praxi málo působiti. Revoluce jest výbuchem sil, obyčejně po delší dobu střádaných, jejichž působnost a dosah lze právě tak málo vypočítati, jako dosah výbuchu sopky. Proto nelze, než revoluci pokládati za nejnevhodnější politický prostředek, poněvadž právě její dosah vybočuje přes okruh úmyslů těch, kdo hnutí vyvolali. Z pravidla také zisk revoluce v politickém směru nebývá v žádném poměru ke škodám, jí způsobeným.
Vedle velkých, všechny síly státu v pohyb uvádějících revolucí, máme však také drobné revoluce, jakési místní výbuchy, pro něž snad mnohý politik proto snáze se rozhodne, že jejich škodlivost nebije do očí, a že též aspoň zdánlivě dosah jejich účinků možno odhadnouti. Jeden druh těchto místních revolucí jest t. zv. revoluce shora, uchýlení se od právního řádu se strany státní moci, ať pak nezákonnou změnou ústavy t. zv. státním převratem, nebo trpěním nezákonností u výkonných orgánů státních. Podobné chorobné zjevy vyskytují se i jako drobné revoluce ze spodu, když totiž část občanů násilím se pokouší, nabýti mimo rámec zákona politické moci. Jsou to nesprávnosti při volbách, zneužívání moci ve správě, násilná obstrukce v zastupit. sborech a pod.
