livé státní funkce byly a částečně i jsou vyhraženy držitelům většího majetku, příslušníkům určitých vrstev. Vždyť jsme teprve třetí generace od dob, kdy vůbec nejširší vrstvy od účastenství ve veřejných záležitostech byly vyloučeny. Třeba právně tento stav byl odstraněn, fakticky udržuje se stále, a politik musí s ním, třeba jako s přežitkem, počítati.
Jiný takovýto historický přežitek jest výjimečné postavení církve. Třeba bychom již velmi byli vzdáleni dob, kdy církev osobovala si zjevně postavení nad státem, nejsou ještě vzdáleny doby, kdy organisace církevní uvnitř státu vykonávaly veřejnou moc, daleko přesahující rámec vlastním posláním církve daný. I s tímto výjimečným vlivem církve politik bude musiti počítati.
Třetí činitel, v němž do naší doby zasahují sociální poměry dob minulých, jest vojsko. Mínění, že vojsko, jako organisace vypočtená na nejvyšší vyvrcholení útočných a obranných sil národa jest zbytečné, nelze za nynějších mezinárodních poměrů vážně hájiti. Avšak nelze na druhé straně přehlédnouti, že organisace vojenské téměř se nedotkla sociální přeměna, již v devatenáctém stol. prožil náš stát. Ani všeobecná branná povinnost nepřinesla do vojska nového ducha, asi proto, že z jakéhosi strachu před snížením válečné zdatnosti vojska, místa pro organisaci a vnitřní život vojenský rozhodná zůstala vyhražena vrstvám, které nemají dosti porozumění pro novodobé sociální snahy. Tím se stalo, že vojenská organisace zaujímá v našem sociálním těle výjimečné postavení, s nímž politik také musí počítati. Ovšem nesmíme si zapírati, že hlavně u nás výjimečné postavení organisace vojenské ve státním tělese z velké části nebylo tak zaviněno tímto strachem rozhodných činitelů, jako politickými chybami zástupců a vůdců lidu. V jakémsi špatně pocho-
