bem mnohem naléhavějším, než v oněch případech, kdy k ochraně práva veřejné moci se dovolávám. Tážeme-li se v těchto normálních případech, proč jednám tak a ne jinak, proč tedy určitou a ne jinou právní normu za platnou uznávám, dostanu celou řadu různých odpovědi. Nejčastější bude, že tak jednám, poněvadž to pokládám za čestné, správné, spravedlivé, tedy že určitou právní normu uznávám za platnou proto, že souhlasí s normami mravními, jaké výchovou, vlastním přemýšlením a nápodobením vzorů jsem si pro svůj život utvořil. V jiných případech obdržíme odpověď, že tak a ne jinak dlužno jednati, poněvadž všichni tak jednají, nebo, poněvadž vždy se tak jednalo. Tu tedy právní pravidlo uznávám za závazné, poněvadž souhlasí s mravem, s národními neb místními zvyky, jak tradicí, a vzájemným nápodobením se utvořily. Konečně v třetím případě obdržím odpověď, že tak jednati musím, poněvadž, kdybych jednal jinak, zakročila by státní moc, aby buď mne ke správnému jednání donutila, nebo za nesprávné potrestala.
Z této povahy práva plynou pro naše dvě otázky dva důležité důsledky. Především, že působnost zákonného práva nesmí politik přeceňovati. Závisíť platnost právního pravidla jen v krajních případech na státní moci, jinými slovy: na vratkých základech spočívá právní pravidlo, jež svou platnost čerpá jen z toho, že za ním stojí výkonná moc státní. Proto nevyčerpává se politika, jak se často za to má, jen ve volání: zde třeba jest nového zákona, zde stát má zakročiti. Politik, jemuž jde o trvalé uspořádání vztahů veřejných mezi jeho spoluobčany, dobře uváží, že cesta zákonodárství jest jen jedna z cest, jimiž politický cíl uskutečniti lze, a že mnohdy norma jest pevněji založena, spočívá-li na zásadách mravních a na mravech, než opírá-li se jen o psaný zákon. Proto
