sám jako jeden z celé nekonečné stupnice sociálních svazků mezi lidmi. Naproti tomu politikovi středem úvah musí býti stát. Neboť jen stát má, jak jsme viděli, orgány k tomu zřízené, aby vůle jednotlivcova, tíhnoucí k uspořádání vztahů mezi lidmi, po případě násilím byla provedena. Jest tedy stát politickou jednotkou κατἓξοχὴν, totiž oním společenským celkem, v němž a a jímž politická činnost uplatniti se může. V tom nás nemůže másti, že také ostatní sociální celky, církev, národ, hospodářské celky, jako dělnictvo, velkokapitál atd. mají své politické snahy, a provozují skutečně často dalekosáhlý, přes hranice státu, anebo naopak jen na úzký okruh státu se vztahující politický vliv. Neboť přihlédneme-li blíže, vidíme, že všechny tyto politické snahy nemohou se jinak uplatniti, než ve státě a státem. Vždyť politická snaha každého z těchto sociálních celků právě k tomu se nese, aby stát svými orgány hájil jeho zájmy. Proti tomu nelze namítati, že jest myslitelna politika, mířící k zániku státu. Vždyť takováto politika myslitelna jest jen ve dvojí formě. Buď jest cílem jejím, aby část státu pod vlastní nebo cizí státní moc se dostala, a pak není tato politická snaha než snahou, používati za nástroj opět státní moci, nebo jest to snaha anarchistů, mířící k zániku států vůbec, což není ani theoreticky jinak myslitelno, než, že by lidstvo celé jediný státní útvar tvořilo, tedy opět se tu uplatňuje snaha po státu.
V popředí zájmu praktického politika tedy budou poznatky, vztahující se na sociální život státní. Ostatní sociální vztahy hlavně potud jej budou zajímati, pokud souvisí se státem.
Že politik především na konkretní, svůj stát pozornost svou obrátí, nepotřebuje bližšího výkladu. Abstraktní sociologie proň má v přední řadě zájem
