lem věd historických individualisace, Je-li u prvé jednotlivý zjev jen exemplářem druhu, jest u druhé individuem, t. j. čímsi, co v hodnotní stupnici nemůže ničím jiným býti nahraženo. Jest jisto, že o každém předmětu jest myslitelné badání jak přírodovědné, tak historické. Jen náš zájem o tu neb onu stránku jest u různých zjevů různý, a působí tedy, že o jednom zjevu raději poučíme se historicky, o jiném přírodovědecky.
Cílem vědy ať přírodní, ať historické jest vždy vystižení skutečnosti. Neznáme ovšem jiné skutečnosti, než tu, jež prošla naším vědomím, avšak cílem vědy jest obraz skutečnosti očistiti od subjektivních příměsků. To jest možné jen tím, že jako prostředku k vyjadřování používáme pojmů. Tvorba a klassifikace pojmů jest tedy podstatnou částí vědecké činnosti. Vědou tedy nikdy nemůžeme s jinými o celý obsah svého vědomí se sdíleti. Neboť vedle těch prvků v našem vědomí, které pojmy vyjádřiti lze, jsou prvky, které pojmovému zachycení se vymykají, jsouce jednoduché a bezprostřední. Tyto prvky, které dle nejvýznačnějšího jejich živlu, citu, můžeme označiti jako prvky citové či emoční, můžeme jen s jinými sděliti tím, že tvoříme nové skupiny smyslových dojmů, jejichž vzájemný vztah podle našich zkušeností jest s to, aby tytéž emoční stavy v ostatních lidech vzbuzoval. Poněvadž není pro nás jiné skutečnosti, než ta, kterou smysly nebo bezprostředním zážitkem si uvědomujeme, není toto sdělování emočních stavů jinak možné, než, že zpracováváme prvky z přírody nebo z psychického žití vzaté. Jest tedy i umění zpracováváním skutečnosti, jako věda. Kdežto ale u vědy cílem jest vystižení skutečnosti, jest u umění skutečnost jen prostředkem k vyvolání nových zjevů. Podstatným zna-
