smysly nám je zobrazována, jednak jak ji z bezprostředního psychického zažívání známe, můžeme též říci, že věda a umění jsou prostředky, jimiž s jinými se sdílíme o obraz, jejž skutečnost v našem nitru zanechala. Skutečnost však, i ta, již smysly vnímáme, i ta, již bezprostředně v nitru svém zažíváme, jest intensivně i extensivně nekonečná. Jest intensivně nekonečná, poněvadž má nekonečné množství vlastností; každý předmět pak si můžeme mysliti rozložený v nekonečné množství částic, z nichž každá opět nekonečné množství různých vlastností vykazuje. Jest extensivně nekonečná, poněvadž každý zjev si můžeme představovati jako část širšího zjevu, tento opět širšího a tak do nekonečna.
Náš časově i prostorově omezený duch nebyl by tedy vůbec s to, v nekonečné různosti a měnivosti zjevů si cokoliv uvědomiti, kdyby (snad milionyletým vývojem) se nebyla v něm vyvinula schopnost zjednodušovati. Toto zjednodušování děje se z prvu nevědomky a jest prvním jeho nástrojem řeč. Tím totiž, že skupiny zjevů jmény označujeme, provádíme již velmi dalekosáhlé zjednodušování. Ač i zjevy, které stejným jménem, označujeme, jsou nekonečně různé a podléhají také nekonečným změnám, dosahujeme přece tím, že je společným názvem označujeme, jakési hospodárnosti v duševním životě. Toho totiž, že si vnímajíce předmět, pro nějž již máme jméno, neuvědomujeme jeho nekonečnou různost, nýbrž jen ten omezený počet znaků, který zjev má společné s ostatními zjevy, které stejným označujeme názvem. Většina lidí a každý z nás ve většině zjevů se spokojí s tímto primitivním poznáváním, jaké nám poskytuje řeč. Omezeným počtem výrazů svého slovníku překonáváme pro své poznání nekonečnou různost zjevů. Na jistém stupni vývoje však již s tímto primitivním
