slitelné rozpory zájmů překonal, a přenechá dosti volného místa individuelním snahám tvořivým. Jen jakýsi rámec určí, přes nějž individuelní vůle nesmí, tento rámec udržuje celou svou mocí, uvnitř něho však připouští volný boj zájmů a rozhodování jejich konfliktů od případu k případu.
Tím právě činnost za stát rozpadá se nám ve dva podstatně rozdílné druhy. Jedna skupina upravena jest předem závaznými předpisy. Individualita jednajícího, jeho osobní vůle ustupuje tu do pozadí oproti projevené vůli státního společenství, individuum jest jen orgánem, jenž provádí vůli vyššího celku. Tím, že stát určité úkony vpravuje do pevných norem nezávislých na individuelních úvahách jednajícího, dosahuje stejnoměrnosti a jistoty úkonu, ovšem za cenu jeho jemnosti a přesnosti. Neboť norma nikdy nemůže vystihnouti všechnu jemnost konkretního případu. Přes to, má-li stát podle úkolu svého zajistiti život a vývoj společenský, musí, třeba za cenu přesnosti, opatřiti bezpečnost hlavních úkonů a zájmů pro společenský život nutných, vyjmouti jejich ochranu z okruhu individuelní libovůle a zajistiti je závaznými právními předpisy. Tak vzniká právní řád, jehož poměr k politice teprve později budeme moci přesněji vymeziti, o němž prozatím jen tvrdíme, že jeho uplatňování tvoří samostatnou nutnou část činnosti za stát podnikané, a sice část činnosti tím charakterisovanou, že při ní individualita jednajícího i individualita případu ustupuje do pozadí oproti zájmu na tom, aby stále a stejnoměrně určitý druh případů státními orgány (v nejširším slova smyslu) byl řešen.
Mimo hranice právem upravených úkonů jest velké pásmo úkonů, jimiž stát zásadní své poslání plní podle potřeb daného případu, tedy individuelně, nikoliv podle předem stanovených závazných pravidel.
