důvodů nebo podléhajíc násilí nebo lsti. Předpokládá tedy politika rozpor snah a vůle, jenž opět jest výsledkem rozporu zájmů. Politika právě jest překonáváním tohoto rozporu, jeho vyrovnáváním buď tím, že v konečném jednání jen jedna ze soupeřících vůlí, jeden z odporujících si zájmů rozhoduje, nebo že kompromisem obě soupeřící vůle na třetí se sjednotí, jíž pak oba odporující si zájmy aspoň částečně k platnosti přijdou.
Takovýto rozpor zájmů nutně vzniká tam, kde více individuí trvale na určitém území jest usazeno a kde kulturní vývoj dospěl k dělbě práce, jejímž následkem jest vzájemná závislost individuí. Na tomto stupni vývoje by byl život vůbec nemožný, kdyby lidstvo nebylo tisíciletým vývojem si vytvořilo formu společenského bytí, umožňující vzájemné vyrovnávání soupeřících zájmů. Touto formou, společenský život umožňující, jest stát. Stát jest totiž forma společného života většího počtu osob na určitém území, umožňující život tím, že poskytuje možnost tvorby vůle pro všechny rozhodné a uskutečnění této vůle. Jen podřízením individuelní vůle pod kollektivní vůli jest možné spolužití (a tedy na určitém stupni vývoje život druhu „člověk“ vůbec), poněvadž jen takováto kollektivní vůle zaručuje vyrovnávání soupeřících vůlí individuálních. Slovem „kollektivní vůle“ nechci ovšem tvrditi, že by pro stát bylo podstatným kollektivní usnášení se o tom, co za vůli státu v daném případě má platiti. Chci tím jen označiti, že musí ve státě býti orgán, ať pak individuum nebo skupina osob, nebo veškerenstvo členů státního společenství, jehož projev vůle je pro všechny závazný, má platnost vůle společné. Jest tedy pro stát dvojího třeba: společné vůle a společné moci, obojího jako podmínky společného života lidského.
