ralismus, jak mu rozuměla doba, jež byla pod vlivem veliké revoluce francouzské a zakusila revoluce r. 1848 i potomní reakci, přiznal tam Pekař, že od doby Palackého sice ochladlo ono liberalistické nadšení, ale přes to názor Palackého nepozbyl platnosti. „Myslím,“ napsal, „že se sotva najde svobodomyslný historik, jehož stanovisko při posuzování významu husitství by se příliš odchylovalo od stanoviska Palackého. Neboť toto stanovisko je hluboce založeno na jednom z nejušlechtilejších, nejideálnějších názorů světových a vždy budou se k němu vracet ti, kdo si zachovali lásku k pokroku a dovedou se těšit z vítězství pravdy.“ Duchem, který se obráží v těchto slovech Pekařových, je naplněn také závěr jeho přednášky z r. 1900: „Co se podařilo zde,“ praví tu Pekař, „na naší půdě, a ještě více, co se tu chtělo, a pak podivuhodný způsob, jak za ty ideje a snahy stál v boji a vítězil celý národ, je zjevem v celé minulosti středoevropské svého druhu jediným, velkolepou podívanou, které lze vskutku jen revoluci francouzskou postaviti po bok. U nás před pěti sty lety… ozvaly se poprvé tím způsobem ve středověku – myšlenky náboženské a politické svobody, k nimž Evropa ostatní dospěla mnohem
později, částečně reformací století 16., částečně však teprve v 18. století. Nám v tom ohledu náleží prvenství, malý národ náš vydobyl si svou prací myšlenkovou doby husitské veliké místo v dějinách lidského pokroku. My zakrváceli se ovšem konečně vítězstvím vlastním… Po dvou stech letech splatil nám katolický svět hrozným způsobem svou porážku ze stol. 15., zničil nás takřka úplně. Ale přece nebojovali a nežili husité nadarmo.“ Pekař pak uvádí slova Bezoldova o oběti, kterou český národ přinesl husitstvím prospěchu všeho lidstva a dodává: „Můžeme přijmouti tento soud, s tím však omezením, že i pro osvobození a velikost vlastního národa neslo úsilí husitské ovoce. Z něho čerpal a čerpá národ náš sílu v snažení svém a nadějích svých v těžkém svém postavení. A zde lze nalézti to veliké stanovisko, na němž všichni Čechové se mohou spojiti v oslavě a vděčnosti k době husitské.“
Jak viděti, není toto Pekařovo pojetí husitství valně vzdáleno pojetí Palackého. Pekař sice proti němu zdůrazňuje působení příčin národnostních, sociálních a hospodářských na vznik hnutí, proti jeho stránce náboženské staví do popředí stránku národnostní a velmi střízlivě se vyslovuje o jeho tendencích sociálních, ale v oceňování obecně dějinného významu husitství překonává téměř Palackého, odchyluje se jistě podstatně od střízlivějšího, kritičtějšího pojetí Gollova a je takřka za jedno s názorem, jejž hlásal Masaryk a jeho škola. Přes to vzbudila přednáška Pekařova veliký odpor právě na této
