Stránka:KROFTA, Kamil. Josef Pekař - 1930.djvu/20

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována

20


Jak sám napovídá v oné polemické odpovědi Herbenovi, stalo se to v souvislosti s rozchodem většiny někdejších universitních realistů, zejména Golla, Rezka, Krále a j. s realismem Masarykovým a Herbenovým. Je známo, že prof. Goll odřekl se tohoto realismu veřejně pro Macharův článek o Hálkovi, otištěný v Masarykově Naší Době r. 1894. A také se Goll stejně jako Rezek netajil svým nesouhlasem nejen s mnohými žurnalistickými i politickými projevy Masarykovými a Herbenovými, nýbrž i s Masarykovou Českou otázkou, vyšlou r. 1895, o níž se oba od začátku vyslovovali velmi odmítavě, dávajíce celkem za pravdu kritice, které ji podrobil prof. Kaizl, do nedávna též stoupenec Masarykův. Myslím, že hlavně Gollovu a Rezkovu vlivu na Pekaře třeba přičísti jeho rozchod s realismem Masarykovým.[1] A zdá se mi, že na tuto změnu názorů Pekařových působil tehdy Rezek skoro více než Goll. Pekař se toho sám dotýká ve své posmrtné vzpomínce na Rezka z r. 1909 (v Čes. čas. hist.). Vykládá tam, jak Rezek „byl vždy vyznavačem státní moci proti radikalismu a poblouznění stran a netajil se svými sympatiemi pro osvícený absolutismus“, jak měl, „malé mínění o demokraciích ovládaných tyrany a tyránky z redakčních bureaux a hospodských schůzí, jak „jeho temperament jej začasté unášel a zveličoval mu nebezpečí plynoucí z neutěšených poměrů stranických“ a jak si „v takových chvílích přával radikálního řezu shora“. „Byl v tom,“ dodává Pekař, „i projev jeho realismu, jistý druh jeho positivismu – v tom byl Rezek moderní zjev a v tom tuším duševně na nás mnoho působil.“ Toto přiznání Pekařovo zajisté leccos vysvětluje z jeho pozdějšího vývoje.

K rozchodu Pekařovu s Masarykovým realismem nedošlo arci rázem. Jeho kritika Řezníčkova spisu o Bílé Hoře z r. 1895, jíž se vřele ujal odbojných stavů českých proti omezenému a konfesijně zaujatému pojetí Řezníčkovu, a ještě více jeho odpověď Mommsenovi z r. 1897, kde český národ z výtky bar-


  1. Pekař sám v polemice s Vančurou z r. 1912 (v Česk. čas. hist. str. 134) sice praví: „Když jsme studovali, byli jsme přesvědčení, že Goll a Masaryk jsou nejlepší přátelé. Nedostali jsme se nikdo nikdy do situace rozhodovati se mezi Gollem na jedné a Masarykem na druhé straně.“ Ale potom (str. 134) přiznává: „Prof. Goll je vskutku spoluvinen, že unikli jsme vlivu Masarykovu. Učil nás totiž vědecky, t. j. kriticky mysliti.“ V závěrečné poznámce své Masarykovy české filosofie (v Česk. čas. hist. 1912, str. 208) pak Pekař píše: „Já byl od vydání „České otázky“ rozhodnějším a určitějším protivníkem theorií Masarykových než Goll. Goll sice s Masarykem nesouhlasil, ale s Gollovou noblesou, která nezapomínala starých společných styků, se nesrovnávalo, aby se o Masarykovi psalo v ČČH. útočně kriticky.“