Stránka:KROFTA, Kamil. Josef Pekař - 1930.djvu/16

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tato stránka byla zkontrolována

16


nově a dekretálům pseudoisidorským) a on sám ve svých dílech projevuje místy podivuhodnou znalost jejích zásad.[1]

Velmi pronikavě zasáhl Pekař svými posledními pracemi do dějin husitských. Mnoho rozruchu způsobil r. 1923 svým článkem „K sporu o rodiště Husovo“ (v Čes. čas. hist. XXIX.), kde dokazoval, že Hus spíše než v Husinci jihočeském narodil se v Husinci u Prahy. Ve vášnivých polemikách, jež o to vznikly, zapomínalo se namnoze, že spor úplně bezvýznamný pro otázku dějinné velikosti Husovy měl by se řešiti zcela věcně methodou vědeckou. Pekař sám ujal se v něm slova ještě několikráte (zvl. v ČČH. 1924 a 1926), ale k bezpečnému rozřešení sporné otázky se nedospělo. Nepoměrně větší význam pro poznání doby husitské má poslední veliké dílo Pekařovo Žižka a jeho doba, jehož první svazek vyšel r. 1927, druhý r. 1928, třetí tyto dny a čtvrtý a poslední vyjde letos na podzim. Vnějším popudem k této práci bylo pětisté výročí smrti Žižkovy, ale jisté je, že vznikla také z vnitřní potřeby zjednati si jasno v názoru na husitskou revoluci, jejíž problém v mysli Pekařově, vždy úzkostlivě sledující vývoj našeho národního života, nabýval velikými událostmi nedávné doby naléhavého významu. Nemohu zde podávati rozbor tohoto velikého (objemem i hodnotou) díla Pekařova – rád bych se o to pokusil jindy a jinde – a proto povím o něm jen několik slov. Není snad třeba zvláště vytýkati, že Pekařův „Žižka“ vyniká všemi přednostmi jeho dějezpytné methody i jeho dějepisného umění, že je pln nových myšlenek, postřehů a poznatků, že Pekař i tam, kde se zabývá věcmi již nejednou před ním probíranými nachází v nich svou vpravdě zcela mimořádnou schopností intuiční nové a zajímavé stránky. Třeba by nebylo možno přijmouti všechny jeho úsudky a názory, bude k nim všechno další badání o době husitské přihlížeti s bohatým užitkem. Jádrem knihy Pekařovy je zajisté jeho pojetí osobnosti Žižkovy. Na rozdíl od Tomka, jenž Žižkovi přičítal střízlivou umírněnost a státnickou rozvahu, vidí v něm Pekař zaníceného fanatika, tvrdého a ukrutného,


  1. Smím snad zde uvésti, co mi o svém stanovisku v otázce sv. Jana Nepomuckého napsal Pekař v soukromém listě z 6. října 1920. Domnívaje se, že by se má zmínka o této věci v konceptu úvahy o Novotného velikém spise o Husovi mohla vztahovati také na něj, chtěl k ní připojiti svou poznámku, kde by byl řekl: „Připomínám, že jsem nikde historického Jana z Pomuka ani neprohlásil za svatého aniž jej za svatého považuji. Připustil jsem pouze možnost, že tragické okolnosti, za nichž zahynul, mohly mezi církevně cítícími vrstevníky event. potomky jejich vzbuditi přesvědčení, že mu náleží nárok svatosti. Že tomu tak bylo vskutku, lze prokázati. Historie neodváží se napsati ani o sv. Václavu, že byl svatý; tato titulatura nebo hodnostní třída nemůže vůbec býti udělována historiky.“