až z toho velrybě bylo doopravdy na nic. (Nezapomněli jste na šle?)
Řekla tedy k parmici: »Ten člověk je velmi lomozivý a dostávám z něho škytavku. Co mám počít?«
»Řekni mu, aby šel ven,« pravila parmice.
Zvolala tedy velryba hrdlem dolů k námořníku-trosečníku: »Jdi ven a měj se dobře! Dostala jsem škytavku.«
»I ne!« pravil námořník. »Ne tak, nýbrž docela jinak. Dones mne k rodnému mému břehu, k bílým útesům Albionu, a rozmyslím si to.« A jal se tančit divočeji než předtím.
»Učiníš lépe, doneseš-li ho domů,« pravila parma velrybě. »Varovala jsem tě, že to je člověk bystrého zraku i důvtipu.«
A velryba tedy plula a plula a plula oběma ploutvemi i ocasem, jak jen mohla při škytavce. Konečně spatřila námořníkovo rodné pobřeží a bílé útesy Albionu, rozběhla se na půl cesty vzhůru na břeh a otevřevši tlamu široce a široce a široce zvolala: »Přestoupit do Vinčestru, Ašulotu, Našny, Kýnu a stanic fičburské dráhy!« A zrovna když řekla »Fič!«, vyletěl jí námořník z tlamy.
Ale v době, kdy velryba plula, vzal námořník, který byl vskutku člověk bystrého zraku a důvtipu, svůj zavěrák, a rozřezal pramici na malé čtverečkované mřížky a svázav je pevně svými šlemi (teď víte, proč jste neměli zapomínat na šle!), vtlačil tyto mřížky velrybě do jícnu, kde zůstaly vězet! A pak si zazpíval ná-
