Jak přišla velryba k svému jícnu.
Kdysi za dávných dob žila, moji miláčkové, v moři velryba, a jedla ryby. Jedla hvězdýše i měkkýše, kraby i kambaly, bělice i plotice, makrely i štiky, i opravdové, kroutivé a vrtivé úhoře. Všechny rybky, jež jen našla v šírém moři, polykala její tlama — takhle! Zbyla v šírém moři konečně jen jediná rybička, malá parmice. Plovala velrybě za pravým uchem, aby tak byla v bezpečí. Tu se velryba postavila na ocas a řekla: »Mám hlad!« A malá parmice ozvala se slabým parmičím hláskem: »Vznešený a ušlechtilý kytovče, okusil-li jsi kdy člověka?«
»Ne,« pravila velryba. »Jaký je?«
»Kloudný,« řekla malá parmice, »ale lomozivý.«
»Přines mi tedy nějaké,« řekla velryba, a moře zapěnilo se za jejím ocasem.
»Je dost jednoho najednou,« pravila parmice. »Popluješ-li k padesátému stupni severní šířky a k čtyřicátému stupni západní délky (to jsou kouzla), najdeš upro-
