odrážel se a rychlost j*eho se zmirňovala, otáčel se kolem sebe a byl zmítán tak, že uprchlíci obávali se již, že s něho spadnou.
I když se tomuto nebezpečí, jež několikráte se naskytlo, vyhnuli, zbývalo jiné ještě, jehož všechny následky hrabě Sandorf klidně uvažoval a kteréž vznikalo tím, že strop jeskyně stále se nížil. Několikráte již vyhnul se nárazu jen tím, že naklonil tělo rychle vzad, kdykoli ruka jeho skalní výstupek, pod nímž kmen měl plouti, ucítila.
Bude na dále snad i nezbytno do vln se potopiti? On mohl by to ještě zkusiti, leč jak mohl by tu Štěpána zachrániti? A kdyby strop jeskyně na delší vzdálenost byl tak nízkým, že po delší dobu bylo by nutno pod vodou plouti, zdaž by mohl uniknouti odtud ještě za živa? Nikoli, to značilo by pro něj smrt konečně nevyhnutelnou, kdy již byl tolikráte zkáze, hrozící mu v různé podobě, unikl.
Ač Matyáš Sandorf byl neobyčejně odhodlaným, cítil, že se mu srdce nyní úzkostlivě svírá. Tušil, že nastávají poslední okamžiky jeho života. Kořeny stromu třely se stále více o klenbu jeskyně a někdy horní jich část ponořila se tak hluboko, že je vlny zcela pokryly.
„Východ z jeskyně této“ pravil hrabě Sandorf sám k sobě, „nemůže býti přece již daleko.“
A tu pokoušel se vypátrati, zdaž nějaké světlo, nějaký paprsek neproniká temnotou před ním. Noc musila v této chvíli již dosti daleko pokročiti, takže venku nemohla již vládnouti čirá temnota. Snad osvětlovaly ještě blesky prostor mimo jeskyni? V případě tom bylo by však přece jakési světlo vniklo do průplavu, jenž na dále již snad neposkytoval vodám Foiby odtoku dostatečného.
Leč nikde stopy po světle! Všude jen stále tatáž temnota a týž hukot vod, jichž i pěna stále černou zůstávala.
Náhle udál se prudký náraz! Kmen narazil předním svým koncem o skalní výstupek klenby, jenž hluboko do vln sahal. Při nárazu tom převrátil se kmen úplně. Avšak hrabě Sandorf se ho nepustil. Jednou rukou držel se křečovitě kořenů, druhou rukou zachytil svého druha právě, když jej vlny opět již odnášely.
Poté nechal se uchvátiti a unášeti proudem, i ponořil se do vod, jež se o strop jeskyně rozbíjely.
Trvalo to as minutu. Hrabě Sandorf cítil, že jest ztracen. Bezděčně zatajil však dech svůj, aby zachoval si ještě trochu vzduchu, který v prsou jeho byl uzavřen. Náhle v klínu vln těchto, ač víčka očí jeho byla zavřena, zdálo se mu, jako by se vodami byla mihla
