„Má žena!… Dítě!… Matyáši!“
V slovech těch obsažen byl celý život jeho.
„Štěpáne! Slyšíš mne? … slyšíš mne?“ tázal se hrabě Sandorf.
Musil křičeti, aby přehlušil hukot vod.
„Ano … Ano … Slyším … Mluv! … Mluv! … Vlož ruku svou v ruku moji!“
„Štěpáne, nehrozí nám již nebezpečí neodvratné“ odvětil hrabě Matyáš Sandorf. „Jsme unášeni na jakémsi kmeni…Kam?… nemohu říci… leč kmene toho se nespustíme již!“
„A věž, Matyáši?“
„Jsme již hodně daleko od ní. Strážcové naši domnívají se zajisté, že jsme nalezli smrt v těchto vlnách neb v této jeskyni a zajisté nebudou pomýšleti na to, by nás pronásledovali. Nechť proud tento vylévá se kamkoli do řeky nebo moře, doplujeme k místu tomu, a sice za živa! Nechť jen tebe odvaha neopouští, Štěpáne! Bdím nad tebou! Odpočiň ještě, nežli nabudeš sil, jichž budeš míti zapotřebí! V několika hodinách budeme zachráněni. Budeme svobodni!“
„A Ladislav?“ zašeptal Štěpán Bathory.
Hrabě Matyáš Sandorf neodpověděl. Co byl by mohl odvětiti? Ladislavu Zathmaru, když byl vykřikl varovná slova oknem, byl zajisté každý útěk učiněn nemožným. Nyní, kdy Zathmar zajisté byl stále bedlivě střežen, nebylo možno druhům jeho nic již pro něj učiniti.
Hlava Štěpána Bathoryho zatím opět bezvládně klesla na zad. Nedostávalo se mu zajisté ještě tělesných sil a vůle, aby ztrnulost mohl přemoci.
Avšak hrabě Sandorf bděl nad ním, hotov ke všemu a odhodlán opustiti i kmen, kdyby se byl roztříštil o některou z překážek, kterým v temnotě tak úplné nebylo možno se vyhnouti.
Byly as dvě hodiny z rána, když rychlost proudu a tudíž i rychlost kmene zdála se očividně zmirňovati. Bylo zřejmo, že průplav podzemní se šířil a že vody, majíce tu mezi stěnami odtok volnější, tekly mnohem pomaleji. Mohlo se z okolnosti té i souditi, že východ z této jeskyně podzemní není již příliš vzdálen.
Leč zatím co stěny jeskyně od sebe se vzdalovaly, nížila se klenba její. Zdvihl-li hrabě Sandorf ruku, mohl dotknouti se nepravidelných útvarů břidlicových, jež nad jeho hlavou tvořily strop.
Někdy též slyšel zvuk, jakoby třením způsobený: byly to kořeny stromu přímo vzhůru se pnoucí, kteréž o strop jeskyně se třely. Následkem toho kmen zachvíval se často pod mnohými nárazy,
