bylo napětí elektřiny tentokráte přece tak veliké, že drát po celé délce zazářil bílým světlem, jako by byl zcela rozžhaven.
Štěpán Bathory vykřikl bolestí a pustil se drátu.
Hrabě Matyáš Sandorf viděl jej kol sebe z rozpiatýma rukama letěti do hlubiny.
I on musil se železného lana, jež mu ruce spalovalo, pustiti a zřítil se s výše více než čtyřiceti stop do dravého víru Foiby, do zejícího jícnu jeskyně, nikým dosud neprozkoumané.
Ve vlnách podzemní řeky.
Bylo 11 hodin večer. Z mraků spustil se prudký liják. S deštěm mísily se kroupy, kteréž bičovaly vlny Foiby a odrážely se na skalách sousedních. Výstřely z věže ustaly. K čemu mařiti tolik prachu k vůli uprchlíkům? Vydají-li je vlny, vydají zajisté již jen mrtvoly jejich!
Sotva se hrabě Sandorf ponořil do proudu, cítil se již unášen silou neodolatelnou k jeskyni. Za několik okamžiků na to zaměnila se proň jasná záře, osvětlující propast elektřinou naplněnou, úplnou temnotou. Hukot vod nahradil rachot hromu.
Do tajemné jeskyně nemohl z venku vniknouti ni praskot hromu, ni záře blesku.
„Sem! …“ ozval se hlas.
Štěpán Bathory byl tak zvolal. Chladná voda přivedla jej opět k vědomí; nemohl však se udržeti na povrchu a byl by se zajisté opět ponořil, kdyby nebylo se ho chopilo silné rámě, když již opět pod hladinu klesal.
„Jsem zde! … Štěpáne! … Neboj se ničeho!“
Hrabě Sandorf, přivinuv jej těsně k sobě, držel jej jednou rukou a druhou snažil se plovati.
Postavení jejich bylo nebezpečné. Štěpán Bathory mohl sotva údy svými hýbati, neboť byly dosud účinkem elektrického proudu ochromeny. Ač rány na rukou působením chladné vody nyní méně pálily, nemohl rukou následkem částečného ztrnutí, v jakémž se nalézal, ku plavbě použiti. Hrabě Sandorf nesměl jej proto ni na okamžik pustiti, nechtěl-li jej nechati zahynouti, a přece musil se již dosti namáhati, aby sama sebe zachránil.
