„Věž vystavena jest asi na některé vysoké skále, jež ovládá údolí!“ prohodil Štěpán Bathory.
„Na výši nám nezáleží!“ odvětil hrabě Matyáš Sandorf. „Nemůže býti pochybnosti o tom, že svodič hromosvodu dosahuje až k zemi, třeba až na dno údolí, poněvadž jinak by účelu svému nemohl dostáti. Protož i my slezeme po něm až k zemi, aniž se pádu obávati musíme!“
Tento úsudek byl všeobecně zajisté správný, v tomto případě byl však klamný, poněvadž svodič hromosvodu končil ve vlnách potoka Foiby.
Okno bylo tudíž otevřeno — okamžik útěku nastal.
„Prchneme, přátelé, způsobem následujícím,“ pravil hrabě Matyáš Sandorf. „Já jsem nejmladším z vás, a jak myslím, i nejsilnějším. Proto pokusím se nejprve po železném lanu slézti. Pro případ, že by se naskytla překážka, kterou nelze nyní již předvídati, a jež by nedovolila sestoupiti po lanu až k zemi, vylezl bych, kdybych měl ještě dosti síly, opět až k oknu. Dvě minuty na to se vydáš, Štěpáne, ty za mnou. Opět za dvě minuty bude následovati Ladislav. Až se na úpatí věže opět sejdeme, rozhodneme se dle okolností, co dále máme činiti.“
„Poslechneme, Matyáši, vždy tvého hlasu,“ odvětil Štěpán Bathory. „Učiníme vždy, co nám radíš, půjdeme, kam nám přikážeš. Avšak nyní nechceme, abys přijal úkol nejnebezpečnější…“
„Život náš nemá tolik ceny, jako život váš,“ dodal hrabě Ladislav Zathmar.
„Životy mají stejnou cenu vzhledem k spravedlnosti, kteréž nám dlužno průchod zjednati“ odvětil hrabě Matyáš Sandorf. „A jestliže jediný z nás zůstane na živu, vykoná svoji povinnost. Obejměte mne, přátelé!“
Tři mužové tito objali se vřele, a zdálo se, že v objetí tomto nalezli tím větší odvahu.
Zatím co hrabě Ladislav Zathmar stál u dveří na stráži, provlekl se hrabě Sandorf otvorem.
Hned na to visel již nad propastí. Kolena jeho se pevně sevřela, spouštěl se, drže se rukama drátu a hledal nohama skobu, drát ke zdi upevňující, aby na ní na okamžik odpočinul.
Bouře se zatím rozzuřila největší silou. Nepršelo, avšak vál prudký vítr. Blesk za bleskem osvětloval oblohu. Křižoval se nejvíce nad věží, kteráž osamělou svojí polohou na výšině jej přitahovala. Hrot hromosvodu zářil v bělavém světle, kteréž působil
