Takovou byla tedy propast, rozvírající se pod věží — leč hrabě Sandorf o tom všem neměl ani tušení. Poněvadž však bylo lze prchnouti jenom okénkem, ležícím na straně propasti, značil útěk pro odsouzence smrt stejně jistou, jako kdyby se postavili před pušky vojínů, kteříž měli příštího dne popravu vykonati.
Hrabě Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory vyčkávali již jen okamžik činu. Byli ochotni zůstati v žaláři, kdyby takto hraběti Sandorfu lépe k útěku pomoci mohli, jinak byli však odhodláni následovati jej, kdyby seznali, že útěk jejich nebude překážet útěku jich náčelníka.
„Prchneme spolu,“ pravil hrabě Matyáš Sandorf, „odloučíme se však, jakmile se ocitneme venku.“
Z města bylo slyšeti bíti osmou hodinu večerní. Odsouzenci měli žíti ještě jen dvanáct hodin.
Noc snesla se nad krajem a byla, jak zdálo se, velice temnou. Mraky těžké a téměř nehybné zahalovaly oblohu. Vzduch byl dusný a elektřinou nasycený. Schylovalo se k prudké bouři. Blesky nekřižovaly se dosud spoustami a chumáči par, postavených proti sobě jako akkumulatory elektriky a temný rachot hromu ozýval se již za horami, jež Pazin obkličují.
Při útěku, podniknutém za těchto okolností, mohlo se doufati, že se zdaří, kdyby — pod nohami uprchlíků nebyla se rozvírala propast jim ovšem neznámá. Za temné noci nikdo by nebyl uprchlíků viděl, za hukotu bouře nikdo by jich nebyl slyšel.
Útěk, jak hrabě Matyáš Sandorf ihned nahlédl, byl možným jedině oknem kobky žalářní. Na to, aby dubové, železem okované dveře byly vyvráceny nebo prolomeny, nebylo ani pomyšlení. Ostatně slyšeti bylo kroky stráže, po chodbě se procházející. Leč i když by vězňové dveřmi šťastně unikli, jak dostali by se z labyrintu uvnitř pevnosti? Jak byli by minuli mříž, uzavírající bránu a zdvihací most, které zajisté přísně byly střeženy? Na straně propasti nebylo ovšem stráže. Leč propast chránila sama tuto stranu věže lépe, než by to byla dovedla celá řada vojínů. Hrabě Sandorf zkoumal, jak řečeno, již jen, zda bude možná aspoň oknem prchnouti.
Okno toto bylo asi tři stopy vysoké a dvě stopy široké. Na zevnější straně zdi, jež v těch místech byla as čtyři stopy široká, rozšiřovalo se poněkud. Pevné, železné tyče křížem je uzavíraly. Byly zapuštěny do zdi blízko vnitřní stěny. Okno nemělo dřevěného bednění propouštějícího denní světlo pouze horem dovnitř. Pažení takového nebylo ostatně ani potřebí, poněvadž otvor byl učiněn tak, že zrak nemohl spatřiti propasti pod oknem zející. Kdyby se
