„Oni jsou to — bídníci!“ opakoval hlasem hněvem se chvějícím. Upokojiv se konečně, rozhledl se kol sebe a přecházel prostoru žalářní prudkými kroky.
„Prchnouti! … Prchnouti!“ volal. „Musíme prchnouti.“
A tento muž, jenž byl by za několik minut kráčel odhodlaně smrti vstříc, tento muž, jenž nepomýšlel dříve na to, by o svůj život zápasil, tento muž měl nyní jedinou myšlenku: žíti! — žíti, aby mohl potrestati oba zrádce, Sarkanyho a Silasa Toronthala.
„Ano, musíme se pomstiti!“ zvolali Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar.
„Pomstiti se! Nikoli!… Konati pouze spravedlnost!“
V těchto slovech zračila se celá povaha hraběte.
Žalář nad propastí.
Tvrz pazinská jest jednou z nejpodivnějších staveb středověkého stavitelství. Zjev její jest velice malebný. V dlouhých klenutých síních jejích scházejí jen rytíři, v gotických oknech dámy ve středověkém rouchu brokátovém a s krajkovými čepci; na cimbuří, u střílen a mříží, za mosty padacími lučištníci a střelci. Kamenná stavba jest dosud nepoškozena, avšak guvernér v rakouském svém stejnokroji, vojíni a vrátní v novověkém oděvu nejeví již žádných stop po zpola žlutém a červeném kroji dob starých. Svým zjevem moderním nehodí se do těch stkvělých zbytků doby dávno uplynulé.
Ze strážné věže této tvrze hodlal hrabě Matyáš Sandorf s přáteli svými v posledních hodinách před popravou uprchnouti. Byl to pokus neobyčejně smělý a nerozmyslný, neboť odsouzenci nevěděli ani, jak jest stavěna věž, v níž byli uvězněni, a neznali ani země, jíž se po svém útěku měli dále potají ubírati.
Snad bylo dobře, že v tomto ohledu ničeho nevěděli. Kdyby byli bývali lépe zpraveni, byly by je snad odstrašily obtíže, či lépe řečeno — nemožnost útěku z této věže. Nechceme tím říci, že by země sama neměla příznivých podmínek k útěku, neboť uprchlík, byť se dal kterýmkoli směrem, musil v době nedlouhé dostihnouti pobřeží. Rovněž nepomýšlíme na to, že ulice pazinské střeženy jsou
