Stránka:Jules Verne - Nový hrabě Monte Kristo.pdf/77

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Nastal předposlední den jejich života. Za dvacetčtyři hodiny na to měla býti vykonána poprava.

Stěpán Bathory tázal se strážce, zda mu bude dovoleno uzříti ještě před smrtí svoji rodinu.

Strážce odvětil, že u této věci nebylo mu dáno žádných rozkazů. Ostatně nebylo pravdě podobno, že by vláda hodlala odsouzencum povoliti tuto poslední útěchu, poněvadž celá věc až ke dni soudu chována byla zajisté v největší tajnosti, takže ani jméno pevnosti, v níž byli uvězněni, nebylo proneseno.

„Můžeme aspoň psáti, a dojde list na místo určené?“ tázal se hrabě Sandorf.

„Přinesu vám papír, péra a inkoust,“ odvětil strážce, „a slibuji vám, že listy vaše dodám do rukou guvernerových.“

„Děkujeme vám, příteli,“ odvětil hrabě Sandorf, „neboť činíte pro nás vše, jest vám možno. Z vděčnosti za vaši ochotu…“

„Dík váš mi stačí, pánové,“ odvětil strážce, jenž neskrýval svého pohnutí.

Hodný ten muž neváhal a přinesl za několik okamžiků náčiní ku psaní potřebné. Odsouzenci strávili část dne tím, že poslední opatření o osobních svých záležitostech učinili.

Hrabě Sandorf se srdcem otcovsky pečlivým udílel dcerušce své, jež nyní měla se státi sirotkem, písemně své rady. Štěpán Bathory vložil veškerou svou lásku, již otec a manžel k miláčkům svým míti může, v poslední list, jejž psal své choti a svému synáčku.

Ladislav Zathmar děl v listu vše, co pán starému sluhovi a jedinému příteli svému říci může.

Ač zaměstnáni byli téměř zcela touto prací, naslouchali přec bedlivě každému zvuku, jenž se kdekoli ozval. Kolikrát snažili se rozeznati, zdaž nějaký hluk nebo zvuk vzdálený chodbami k nim nezalétá. Jak často zdálo se jim, že se otvírají dveře kobky žalářní, že mezi nimi již rozvírá se po nich náruč ženy, synáčka a dcerušky! To aspoň bylo by pro ně útěchou! Avšak snad bylo přece lépe, že nelítostný rozkaz zbavil je posledního rozloučení a ušetřil je i jich drahé této chvíle srdcelomné! Dveře se neotevřely. Zajisté nevěděla paní Bathoryová, ni její syn, ni intendant Landek, jehož péči hrabě Sandorf dcerušku svoji svěřil, kam byli spiklenci po svém zatčení dopraveni. Rovněž nemohl věděti to Borik, jenž seděl dosud ve vězení terstském. Patrně žádný z nich dosud netušil, jaký osud stihl náčelníky spiknutí. Odsouzenci neměli tudíž svých drahých před vykonáním rozsudku již uzříti.