„Přátelé,“ pravil hrabě Sandorf, „jsem to já, jenž jsem příčinou vaší smrti. Leč nežádám od vás odpuštění! Šlo o neodvislost Uherska. Naše věc byla spravedlivá. Hájiti ji kázala povinnost! Je to ctí pro nás, zemříti pro ni!“
„Matyáši,“ odpověděl Štěpán Bathory, „my naopak děkujeme ti, že jsi nás učinil spolupracovníky v této věci, jež jest dílem celého tvého života…“
„A jsme štastni, že budeme druhy tvými i ve smrti,“ dodal hrabě Ladislav Zathmar chladnokrevně.
Po té, pomlčevše na okamžik, prohlíželi všichni temný žalář, v němž měli stráviti poslední hodiny svého života.
Úzké okno, proražené v silné zdi as čtyři nebo pět stop nad půdou žaláře, osvětlovalo jej jen málo. Kobka opatřena byla třemi železnými loži, několika stolicemi a stolem, na zdech upevněna byla prkénka, na nichž umístěny byly různé předměty potřebné.
Mezi tím, kdy hrabě Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory oddali se úplně svým myšlenkám, procházel se hrabě Sandorf sem a tam.
Ladislav Zathmar, jenž sám žil ve světě a neměl rodiny ni příbuzných, nemusil nikoho vzpomínati. Starý sluha jeho Borik byl jediný, jenž jej mohl oplakati.
Jiné však byly poměry Štěpána Bathoryho. Smrt jeho netýkala se pouze jeho samého. Jeho choť a syna jeho stihne též tato rána a snad bude příčinou i smrti těchto drahých bytostí.
A kdyby jej i přežili, jaký život je očekává! Jaká budoucnost hrozí ženě beze jmění, dítěti sotva osmiletému! Ostatně i kdyby Štěpán Bathory byl měl nějaké jmění, co zbylo by z něho po rozsudku, jenž pronesl nejen smrt obžalovaných, nýbrž i konfiskaci jich jmění?
Hraběti Sandorfu tanula na mysli v těchto okamžicích celá jeho minulost. Před zraky jeho vznášela se postava jeho zesnulé ženy i malé dcerušky, dítka sotva dvouletého, kteréž zanechal péči intendantově, by je vychoval! A přátele své strhl sám v náruč smrti. Tázal se sama sebe, zdaž jednal dobře, zdaž nezašel dále, než mu kázala povinnost k vlasti, poněvadž trest nestihl nyní pouze jeho, nýbrž i nevinné!
„Ne… ne!… Konal jsem jen svoji povinnost!“ opakoval. „Vlast především! Vlast nade vše!“
As o 5. hodině večer vstoupil strážce do kobky žalářní, postavil na stůl potravu vězňům určenou a odešel nepromluviv ani slova.
Matyáš Sandorf zvláště by se byl rád dověděl, v jakém městě neb v jaké pevnosti jsou vězněni. Leč jestliže předseda soudu ne-
