jeti stále divokým kvapem. Temnota byla tím neproniknutelnější, poněvadž těžké mraky, hnané prudkým, teplým větrem „sirocco“[red 1] naplňovaly téměř celou oblohu. Ač okna vozu čas od času byla spuštěna, aby svěží vzduch do vozu vniknouti mohl, nebylo možná ani na krátkou vzdálenost ničeho rozeznati. Ač hrabě Sandorf, Ladislav Zathmar a Štěpán Bathory věnovali největší pozornost všemu, z čeho by bylo možno souditi, kam jsou vezeni, i směru větru a času, který od odjezdu z Terstu uplynul, nemohli poznati přece směr, kterým se vůz pohyboval. Úřadům šlo zjevně o to, aby soud se spiklenci proveden byl úplně tajně a na místě, jež by obecenstvu zůstalo neznámým.
As o 2. hodině z rána vůz opětně zastavil, leč zastávka jeho trvala jen pět minut.
Hraběti Sandorfu zdálo se, že zahlédl v temnotě několik domů na konci silnice, jež tvořily snad konec předměstí.
Bylo to okresní město Buje[red 2], vzdálené as 20 mil jižně od Muggie.
Mezitím co jiné koně zapřáhali, pronesl poručík četnický ke kočímu několik slov tichým hlasem, načež povoz opět tryskem dále ujížděl.
As o půl čtvrté hodině ranní musilo nastati svítání. Za hodinu po té byli by zajatci mohli snadno směr cesty podle polohy slunce na obloze seznati: potud aspoň, jsou-li vezeni k severu nebo jihu. Avšak četníci spustili záclony u okna a vnitřek povozu zahalil se opět v temno.
Hrabě Sandorf a přátelé jeho nemohli za okolností těch ničeho pozorovati. Na dotyčnou otázku nebylo by jim dostalo zajisté odpovědi; proto uznali za vhodnější mlčeti a vyčkávati.
As za hodinu nebo dvě hodiny na to — přesně dobu tu určiti bylo nesnadno — zastavil vůz posledně; v malé obci Visinadě vyměněni totiž ještě jednou koně.
Od okamžiku toho nebylo lze již ničeho jiného pozorovati, než že cesta stávala se stále nepříjemnější. Kočí voláním a práskáním biče pobízel stále k rychlejšímu běhu koně, jichž podkovy o tvrdou, kamenitou půdu hornaté krajiny jasně zvonily.
Několik pahrbků, pokrytých lesy zahalenými v šedou mlhu, uzavíralo obzor. As dvakráte neb třikráte slyšeli zajatci zvuk flétny. Byliť to pastýři, kteří pískali na nástroj ten zvláštní, mnohdy pitvorné své melodie, hlídajíce stáda černých koz. To však nemohlo býti zajatcům ve voze uzavřeným určitou známkou, dle níž by seznali, kterou krajinou jedou.
Bylo as devět hodin z rána, když náhle povoz, jak bylo možno dobře seznati, počal jeti zcela jinak než dosud. Nebylo pochyby:
