Žádné z míst těchto nemá však práva zváti se hlavním městem Istrie. Názvem tím honosí se Pazin[red 1], město ležící téměř ve středu poloostrova. A tam právě měli býti dopraveni, aniž sami věděli o tom, mužové zatčení tajně v domě hraběte Ladislava Zathmara.
Před domem čekal v osudný večer totiž již vůz poštovní. Všichni čtyři musili hned vstoupiti do něho, a dva četníci rakouští, kteří pečují jinak bedlivě o bezpečnost cestovatelů v krajinách přímořských usedli po jejich boku. Zajatcům nebylo po celou cestu dovoleno pronésti ni jediného slova, aby se nemohli snad umluviti o společném jednání a vystupování dříve než by mohli býti vedeni před soudce.
Četa dvanácti četníků na koních, jíž velel poručík, jela dílem před povozem, jenž as deset minut na to opustil město, dílem podle něho i za ním.
Sluha Borik odveden byl přímo do terstského vězení a ponechán v samovazbě.
Kam měli býti zajatci dopraveni? V které pevnosti rakouské měli býti uzavřeni, když terstský hrad nezdál se býti místem k tomu dosti vhodným a bezpečným? Hraběti Zathmarovi a přátelům záleželo velice na tom, dověděti se toho, leč namáhali se marně uhodnouti pravé místo.
Noc byla temna. Svítilny vozu osvětlovaly cestu sotva až ku prvé řadě jezdců, před povozem jedoucích. Jelo se rychle. Matyáš Sandorf, Štěpán Bathory a Ladislav Zathmar seděli nehybně a mlčky v povoze. Sarkany sám nepokusil se přerušiti ticho, ani aby protestoval proti svému zatčení, ani aby se tázal, proč zatčení se stalo.
Když byl vůz opustil Terst, přiveden byl oklikou opět na pobřeží. Hrabě Sandorf domníval se mimo dupot koní a řinčení šavlí slyšeti jakýsi vzdálený hukot, jenž zdál se mu býti způsoben příbojem vln o pobřežní skaliny. Na okamžik zableskla se nocí světla, uhasla však opět. Byla to malá obec Muggia, kterou byl vůz minul, nezastaviv se však. Po té zdálo se hraběti Sandorfu, že se vůz vzdaluje opět pobřeží.
O jedenácté hodině večer vůz zastavil, aby jiní koně k němu zapřaženi býti mohli. Bylo to kdesi u osamělé usedlosti, kdež jiní koně již byli připraveni. Nebyla to však stanice poštovní. Strážcové vězňů, jak zřejmo, nechtěli tudíž zúmyslně koně na poštovní stanici v Kopru vyměniti.
Povoz se po té opět hnul. Jel nyní cestou, vedoucí jakýmsi hájem vinným, v němž stonky révy věšely se na větve moruší a vinuly se kol nich. Pohyboval se při tom stále v rovině, takže se mohlo
