„Na prospěch nás obou?“ opětoval tázavě Silas Toronthal. „A proč si přejete mne do věci té zaplésti?“
„Poněvadž se zajisté dobře vyplatí a přinese vám bohatý užitek.“
„A proč tedy nepodniknete vše sám?“
„Potřebuji vaší podpory!“
„Vysvětlete vše jasněji!“
Abych cíle svého dosáhl, potřebuji času, čas však stojí peníze — a těch již nemám.“
„Úvěr váš jest u mne vyčerpán, jak víte.“
„Vím, vy však poskytnete mi úvěr nový.“
„A čeho tím získám?“
„Toto: z tří lidí, kteréž jsem vám jmenoval, jsou dva, hrabě Ladislav Zathmar a professor Štěpán Bathory, beze jmění, třetí však, hrabě Sandorf, jest nesmírně bohat. Statky, kteréž má v Sedmihradsku, jsou velice rozsáhlé. Jest vám zajisté známo, bude-li jako spiklenec zatčen a odsouzen, že statky jeho budou skonfiskovány a připadnou větším dílem těm, kdož spiknutí objevili a udali… Vy a já, Toronthale — my se pak rozdělíme!“
Sarkany umlkl.
Bankéř neodpovídal. Přemýšlel, pokud dobrodruh přeje si jeho účastenství. Nebyl zajisté mužem, jenž by se v aféře takové osobně chtěl kompromitovati, věděl však, že agent jeho — Sarkany — jest schopen jednati za oba. Kdyby se odhodlal súčastniti se pletek těch, musil by jej zavázati smlouvou, jež by mu prospěch přinášela a přece dovolovala, by mohl zůstati ve stínu … A přece váhal. Leč, co mohl by ztratiti? On sám nebude osobně vystupovati v této odporné aféře, shrábne však velký zisk, jenž by jeho závod bankovní opět povznésti mohl…
„Nuže tedy?“ tázal se Sarkany.
„Nuže tedy — nechci! odvětil Silas Toronthal, zastrašen v posledním okamžiku pomyšlením, že by měl takového společníka, či lépe řečeno: takového spoluvinníka.
„Vy odmítáte?“
„Ano! … Odmítám! … Ostatně nevěřím v úspěch vašich záměrů…“
„Mějte se na pozoru, Toronthale!“ zvolal Sarkany tónem hrozivým, neukládaje si tentokráte zdrželivosti.
„Míti se na pozoru!? A proč?“
„Poněvadž vím o jistých vašich obchodech…“
„Odejděte, Sarkany!“ zvolal bankéř.
„Mohu vás donutiti!“