List paní Torothalové, prohlášení, již dříve ve vězení od bankéře písemně učiněné, v němž odhalovaly se okolnosti únosu jakož i účel jeho, stačily, aby mohla býti zjištěna totožnost osoby pravé dědičky. Poněvadž Sava v době té neměla dosud osmnáct let, byla jí vrácena polovice, jež zbyla z karpatských statků v Sedmihradech. Ostatně hrabě Sandorf byl by mohl nastoupiti sám dědictví, neboť úplná amnestie byla udělena všem politickým odsouzencům uherským. Avšak prohlásil-li se veřejně opět hrabětem Matyášem Sandorfem, chtěl nicméně zůstati přece hlavou milé své osady antekirttské. Život jeho uplynouti měl v středu všech těch, jež tak velice miloval. Mladá osada, dík novým přistěhovalcům, stále vzrůstala. Ještě nežli rok uplynul, zdvojnásobil se počet osadníků.
Učenci a vynálezci přicházeli tam, jsouce povoláni hrabětem Matyášem Sandorfem, aby uvedli tam v praxi své vynálezy, kteréž bez rady a peněžných prostředků hraběte Matyáše Sandorfa nikdy snad by nebyly bývaly vykořistěny.
Tak stala se Antekirtta brzy nejdůležitějším bodem moře syrtského, a když též práce obranné byly dokonány, byla bezpečnost její úplně zaručena. Co říci máme dále o paní Bathoryové, o Marii a Ludvíku Ferratových, co o Petru a Savě? Vše to lze spíše cítit a tušiti, nežli pověděti.
Co vyprávěti však ještě o Pointu Pescadu a Kapu Matifuovi, kteříž čítali se mezi nejznamenitější osoby osady antekirttské?
Litovali-li něčeho, bylo to pouze to, že nemohli se obětovati na dále za muže, který jim uchystal život tak blažený.
Hrabě Matyáš Sandorf splnil svůj úkol a nebýti vzpomínky na druhy jeho, Štěpána Bathorya a Ladislava Zathmara, byl by býval tak šťastným, jak jím může býti jen člověk, jenž kolem sebe štěstí rozsévá. Nechť nikdo nehledá v celém moři středozemním, ni v jiném moři země naší — ale ani ve skupině ostrovů Šťastných — ostrov, jenž by rozkvětem a zdarem svým mohl měřiti se s Antekirttou!
Byla by to práce marná!
Když Kap Matifu opojen štěstím, kdysi prohodil:
„Zasloužíme opravdu veškerou tuto blaženost?“
„Nikoli, můj Kape! … Leč co dělat? … Třeba se podati!“ odvětil mu Pointe Pescade.
KONEC
