„Silasi Toronthale, Sarkany, Karpeno,“ děl, „vy zavinili a způsobili jste smrt Štěpána Bathorya, Ladislava Zathmara a Ondřeje Ferrata: Jste odsouzeni k smrti!“
„Jak vám libo!“ odvětil Sarkany, jenž nabyl opět dřívější své drzosti.
„Milost!“ zvolal zbaběle Karpena.
Silas Toronthal neměl síly promluviti.
Všichni tři odsouzenci odvedeni do kobek žalářních, kdež bedlivě byli střeženi.
Jak měli býti bídníci tito odpraveni?
Měli býti zastřeleni v některém koutě ostrova? To značilo by potřísniti Antekirttu krví zrádců! Bylo tedy usneseno, že poprava vykonána bude na ostrůvku Keukrafu.
Téhož ještě večera jedna z „Elektrik“, na niž vstoupilo deset mužů pod velením Ludvíka Ferrata, přijala odsouzence na palubu a dovezla je na ostrůvek Keukraf, kdež měli čekati, až zasvitne den trestu.
Sarkany, Silas Toronthal a Karpena tušili, že nastala pro ně hodina smrti. Protož, když byli vysazeni na břeh, Sarkany, přikročiv přímo k Ludvíku Ferratovi, tázal se ho:
„Bude to ještě dnes večer?“
Ludvík neodvětil.
Odsouzenci byli ponecháni o samotě. Byla již noc, když se „Elektrika“ vrátila k Antekirttě.
Ostrov byl nyní zbaven přítomnosti zrádců. Z ostrůvku Keukrafu, jenž vzdálen byl na dvacet mil od pevniny, nemohli tito uprchnouti.
„Do zejtřka nepochybně jeden druhého požere!“ prohodil Pointe Pescade.
„Fu!“ odtušil Kap Matiíu s posunkem odporu.
Noc minula klidně.
Toliko v radnici pozorovali, že hrabě Matyáš Sandorf neuložil se ni na okamžik k odpočinku. Jsa uzavřen ve své komnatě, neopustil jí až o páté hodině ranní, kdy vstoupil do velké síně, kam byli Petr Bathory a Ludvík Ferrato ihned povoláni.
Četa milice čekala na dvoře, až by jí dán byl rozkaz, by odplula na ostrůvek Keukraf.
„Petře Bathory, Ludvíku Ferrato,“ pravil hrabě Sandorf, „je to zcela spravedlivo, že zrádci oni odsouzeni byli k smrti?“
„Ano, zaslouží plně trestu takového!“ odvětil Petr Bathory.
