musil věděti zajisté, že Silasu Toronthalovi lze učiniti jakýkoli návrh, a že pružné jeho svědomí souhlasiti bude s obchodem jakéhokoli druhu. Ostatně, jak již vícekráte řečeno, znal Sarkany bankéře již dlouhou dobu a měl mimo to dosti příčin souditi, že poměry závodu bankovního nejsou po jistou dobu valně příznivy, zdaž by tudíž tajemství tohoto spiknutí, když bylo by odhaleno, prozrazeno a patřičně využitkováno, nemohlo bankéři pomoci, aby obchod svůj opět povznésti mohl? S tím Sarkany počítal a se zřetelem k tomu učinil bankéři svůj návrh.
Na druhé straně Silas Toronthal snažil se tvářiti nepřístupným vůči svému bývalému „makléři“ tripolskému. Jestliže skutečně chystalo se jakési spiknutí proti vládě rakouské, jehož původce Sarkany objevil, nebyl Toronthal z těch, kteříž by na přípravy ke vzpouře klidně hleděli. Dům Ladislava Zathmara, v němž děly se tajné schůzky a rozhovory, tato výměna šifrovaných lístků prostřednictvím holubů poštovních, obnos, kterýž hrabě Sandorf u něho uložil a jejž chtěl míti stále po ruce — vše to zdálo se nyní i bankéři podezřelým. Sarkany posuzoval zajisté věc dobře. Avšak bankéř, chtěje se dověděti mnohem více a chtěje prohlédnouti dokonale jeho záměry, nechtěl se dosud vzdáti a odvětil proto Sarkanymu na oko zcela lhostejně:
„A když se vám podaří skutečně rozřešiti tento lístek — předpokládám totiž, že vám bude štěstí přáti — přesvědčíte se pak, že se jedná tu o záležitosti zcela soukromé a nedůležité, tak že z nich nikterak nebudete moci kořistiti — vy ni já.“
„Nikoli!“ zvolal Sarkany s přízvukem nejhlubšiho přesvědčení. „Nikoli! Jsem na stopě spiknutí velice nebezpečnému, řízenému osobami vznešenými a vynikajícími — a ostatně jsem přesvědčen, Toronthale, že vy rovněž o tom nepochybujete!“
„Nuže, co tedy ode mne žádáte?“ otázal se bankéř tentokráte velice určitě.
Sarkany povstal a děl hlasem přitlumeným, hledě však bankéři do očí:
„Co chci?“ a dobrodruh kladl důraz na slovo poslední, „toto, slyšte: chci míti co nejdříve — pod záminkou, kterou dlužno teprve vymysliti — přístup do domu hraběte Zathmara, abych mohl získati si snad i jeho důvěry. Jakmile se octnu na místě tom — a nikdo mne nebude znáti — naleznu již zajisté příležitost, abych se zmocnil mřížky a abych tuto depeši rozřešil, načež použiji jí co nejlépe na prospěch nás obou.“
