Několik paprsků padalo ještě otvory skify do dvora. Pointe Pescade vyhnul se jim a zaměřil ku protějšímu rohu, kdež malá chodba měla uvésti je do prvého dvora.
Oba došedše ku chodbě té, kráčeli jí opatrně až ke konci.
Měli učiniti již jen několik kroků, aby dostihli schůdků v minaretu, když Pointe Pescade náhle se zastavil a zadržel Sávu, jejíž ruku ze své nebyl pustil.
V prvém dvoře kolem bassinu procházeli se tři muži. Jeden z nich — byl to Sidi-Hazam — dával jakési rozkazy dvěma druhým. Ihned na to tito zmizeli po schůdkách minaretu, kdežto Sidi-Hazam vstoupil do jedné z pobočních komnat.
Pointe Pescade pochopil, že Sidi-Hazam rozkázal, aby východy domu byly střeženy. V okamžiku tudíž, když by on a Sava objevili se na terase, byla by tato již obsazena a střežena mužstvem Sidi-Hazamovým.
„Třeba se všeho odvážiti — děj se cokoli!“ pravil Pointe Pescade.
„Ano — všeho!“ odvětila Sava Sandorfova odhodlaně.
Když byli prošli galerií, dostihli schodů, po nichž stoupali s největší opatrností.
Pointe Pescade vystoupiv na poslední stupeň, zastavil se.
Na terase bylo úplné ticho, nebylo slyšeti ni kroku stráže.
Pointe Pescade otevřel pomalu dvéře a jsa následován Savou, plížil se opatrně podél cimbuří.
Náhle ozval se na výši minaretu výkřik, pronesený stráží tam umístěnou. V okamžiku tom jiný strážce skočil k Pointu Pescadovi, kdežto Namira přikvapila na terasu. Bylo slyšeti, jak služebnictvo Sidi-Hazamovo pobíhá uvnitř dvorů.
Sava měla se nechat opět zajati?
Nikoli!… Kdyby se octla opět v moci Sarkanyově, byla by ztracena!…
Stokráte milejší byla jí proto smrt sama!
Protož, poručíc duši svoji Bohu, kvapila neohrožená dívka na okraj terasy a neváhajíc ani na okamžik, vrhla se dolů.
Pointe Pescade neměl času tomu zabrániti; mrštiv však člověkem, s nímž zápasil, o zem, chopil se v okamžiku na to provazu a ve dvou vteřinách svezl se k zemi.
„Savo! … Savo!“ byl první jeho výkřik, když cítil půdu opět pod nohama.
„Slečna jest zde!“ odpověděl mu hlas dobře známý. „Neporušená! Byl jsem tu, abych…“
