„Musíte mne následovati!… Musíte jíti se mnou!“ volal vášnivě Sarkany, jenž nedovedl již hněv svůj přemoci.
„Nikdy!“
„Ah! mějte se na pozoru!“
A Sarkany, uchopiv dívku za rámě, táhl ji pomocí Namiry za sebou, aby ji dovlekl do skify, kdež imam a Sidi-Hazam oba očekávali.
„Ku pomoci!…“ volala zděšeně Sava. „Ku pomoci!… Petře Bathory!…“
„Petře Bathory!“ zvolal posměšně Sarkany. „Voláš mrtvého na pomoc!“
„Nikoli! … On žije! … Ku pomoci! Petře můj! … Zachraň mne!“
Odpověď tato účinkovala jako neočekávaná rána na Sarkanya, kterého i zjevení se obětí jeho nebylo by více poděsilo!
Avšak vzpamatoval se opět rychle. Petr Bathory žije! … Petr, jejž byl probodl rukou svojí, jehož mrtvolu viděl odnášeti na hřbitov dubrovnický! …
V pravdě mohla tak tvrditi jen dívka šílená a jest možno, že Sava, zachvácena byvši v nejvyšší míře zoufalstvím, pozbyla rozumu.
Pointe Pescade vyslechl celou tuto rozmluvu. Sdělivši Sarkanymu, že Petr Bathory žije, dala Sava život svůj — jak jisto bylo — v sázku.
Protož byl Pointe Pescade připraven pro případ, že by Sarkany chtěl provésti násilí, objeviti se s nožem v ruce! Kdož by myslil, že Pointe Pescade není schopen vraziti nůž ten do těla bídníkova, nebyl by ho znal.
Nedošlo však k tomu!
Sarkany náhle pokynul Namiře a odvedl ji s sebou.
Na to uzavřely se dvéře komnaty na klíč za dívkou, jejíž osud měl se nyní rozhodnouti.
Skokem shodil Pointe Pescade koberec se sebe a objevil se opět před Savou.
„Pojďte!“ pravil jí.
Poněvadž zámek dveří nalézal se na straně, do komnaty obrácené, odstranil jej obratný mužík pomocí svých nástrojů snadno, tiše a rychle.
Jakmile byl dvéře takto otevřel a opět za sebou uzavřel, plížil se Pointe Pescade, jsa následován mladou dívkou, podle galerie dvora.
Bylo as půl dvanácté v noci.