A v okamžiku tom obratný mužík vrhl se na zem a jediným rychlým pohybem, jakýmž uvykl si při nebezpečných výkonech svých v různých arénách, zavinul se do jednoho z koberců, ležících na zemi, načež kutálel se do nejtemnějšího kouta komnaty.
Sotva tak učinil, otevřely se dvéře, a Sarkany s Namirou vstoupili dovnitř, dvéře za sebou opět zavřevše.
Sava byla zaujala opět místo své na divanu. Proč v této chvíli Sarkany k ní přicházel?
Chtěl znovu naléhati, aby odpor její přemohl?
Avšak Sava byla nyní silnou! Věděla, že Petr žije, že očekává ji za těmito zdmi.
Pod kobercem, jenž jej pokrýval, Pointe Pescade nemohl ničeho viděti, mohl však všechno slyšeti!
„Savo,“ pravil Sarkany, „zejtra ráno opustíme tento dům a odebereme se do jiného města. Nechci však odejíti odtud, dokud nesvolíte ke sňatku našemu, dokud svatba naše nebude odbyta. Všechno je přichystáno a v okamžiku…“
„Ani nyní, ani později!“ odvětila mladá dívka hlasem stejně chladným jako rozhodným.
„Savo!“ ujal se Sarkany opět slova, jako by chtěl přeslechnouti tuto odpověď. „V zájmu nás obou jest nutno, aby svolení vaše bylo dobrovolné, rozumíte: v zájmu nás obou! …“
„Nemáme a nebudeme míti nikdy zájmů společných!“ odvětila Sava Sandorfova.
„Mějte se na pozoru! … Připomínám ostatně, že svolení to dala jste již v Dubrovníku …“
„Z důvodů, kteréž pozbyly dnes již platnosti!“ odtušila pevně dívka.
„Slyšte mne, Savo,“ pokračoval Sarkany, jenž klidem svým špatně zakrýval vášnivý hněv, „je to naposled, co žádám vás za vaše svolení!“
„Kteréž vám však odepru vždy, pokud budu míti síly tak učiniti!“
„Nuže, zbavíme vás síly té!“ zvolal vášnivě Sarkany. „Nedohánějte mne k nejhoršímu! Ano, tuto sílu, kteréž proti mně používáte, dovede Namira již zlomiti — přes všechen odpor váš — bude-li třeba!… Nevzpírejte se, Savo!… Imam jest zde, očekává nás, aby posvětil sňatek tento podle zvyků země této, jež jest mým domovem!… Následujte mne tedy!“
„Bídníku!“ zvolala dívka.
