sdělení, za něž se bývalý „makléř“ jeho chtěl zaručiti a v čem tento as při této věci svůj zájem vidí, by z ní těžiti mohl.
Když byl Sarkany skončil a opětně ujistil, že jedná se tu o spiknutí proti státu, a že vykořistění odhaleného tajemství značný užitek musí přinésti, odhodlal se bankéř přece k následujícím otázkám vůči dobrodruhu:
„Kde jest zmíněný dům?“
„Jest to dům číslo 89 ve třídě Acquedotto.“
„Komu patří?“
„Jistému šlechtici uherskému.“
„A jak zove se tento šlechtic?“
„Hrabě Ladislav Zathmar.“
„A kdož jsou osoby, kteréž jej navštěvují?“
„Dvě totiž jsou to a obě jsou původu maďarského.“
„Jedna z nich jest…?“
„Professor města zdejšího, Štěpán Bathory.“
„A druhá…?“
„Hrabě Matyáš Sandorf.“
Při tomto jménu Silas Toronthal překvapen sebou trhl, což neušlo Sarkanymu.
Nebyloť mu nesnadno dopátrati se těchto tří jmen: stopoval totiž Štěpána Bathoryho, když se týž ubíral do svého bytu v třídě Stadionově, a hraběte Sandorfa, když kráčel k hôtelu Delormovu.
„Vidíte, Toronthale, že jsem neváhal jména tato vám udati. Uznáte tedy, že si nehodlám s vámi pouze zahrávati.“
„To vše není dosud nic určitého!“ odvětil bankéř, jenž si přál zvěděti mnohem více, nežli by se k něčemu odvážil, nebo k něčemu zavázal.
„Nic určitého?“ tázal se Sarkany.
„Zajisté! Vždyť nemáte ani dosud nejmenšího důkazu přímého!“
„A co zde toto?“
Opis lístku ocitl se v rukou Silasa Toronthala. Bankéř zkoumal jej zvědavě.
Avšak tajemná ta slova nemohla míti pro něho žádného smyslu, a nic nedokazovalo, že by mohla býti tak důležita, jak Sarkany tvrdil. Věc tato zajímala jej potud jen, pokud se týkala hraběte Sandorfa, jeho klienta, neboť postavení tohoto znepokojovalo jej, poněvadž se obával, že by hrabě mohl žádati náhle, aby peníze uložené byly mu hned vyplaceny.
