hněv bankéřův rozptýlí se ve vášnivých výčitkách, by mu mohl pak odpovídati.
„Promluvíte-li konečně?“ tázal se nevlídně Silas Toronthal, když byl několikráte pokojem přešel a rovněž si usedl, aniž rozčilení své mohl ovládnouti.
„Čekám, až budete klidnějším,“ odvětil Sarkany, „a budu čekati, bude-li třeba, ještě déle.“
„Jsem-li klidným či nikoli, na tom vám nezáleží! Táži se posledně: Co chcete?“
„Toronthale, jedná se o důležitý obchod, kterýž vám mohu nabídnouti.“
„Nechci již mluviti o žádném obchodu s vámi, aniž nějaký s vámi hodlám podnikati!“ zvolal bankéř. „Nemám s vámi již ničeho jednati a očekávám, že dnes ještě Terst pro vždy opustíte!“
„Opustím Terst,“ pravil Sarkany, „avšak nikoli dříve, dokud vám svůj dluh nesplatím!“
„Vy chcete splatit dluh?!… Vy!… Vy mi chcete vrátit peníze?…“
„Chci splatit vám kapitál i s úroky, nečítaje podílu na zisku…“
Silas Toronthal pokrčil rameny při tomto neočekávaném návrhu Sarkányho.
„Obnosy, kterých jsem vám poskytl, přenesl jsem na účet zisku a ztráty,“ pravil. „My jsme spolu vyrovnáni, nežádám od vás již ničeho.“
„Zlíbilo-li by se mi však, nezůstati vaším dlužníkem?“
„Pak zlíbilo by se mi zůstati vaším věřitelem.“
Po těchto slovech pohledli oba mužové na sebe. Sarkany, pokrčiv rameny, děl:
„Pouhé fráze, nic než fráze. Opakuji vám, že hodlám mluviti s vámi o obchodu velice vážném!“
„Asi tak hanebném, jako vážném, není-li pravda?“ tázal se bankéř.
„Nebylo by to po prvé, co byste mé přispění hledal, abyste…“
„Slova! pouhá slova!“ zvolal bankéř, přerušuje drzou poznámku Sarkanyho.
„Slyšte mne,“ pravil tento, „budu mluviti stručně!“
„Učiníte dobře!“
„A jestliže s tím, co vám nabídnu, nebudete souhlasiti, nepromluvíme o tom již ani slova a odejdu!“
„Odtud či z Terstu?“
„Odtud i z Terstu!“
