Doktor Antekirtt následoval je z povzdálí s Ludvíkem Ferratem a Pointem Pescadem. Celá malá osada očekávala úzkostlivě účinek nového pokusu.
Několik pochodní, rozžatých pod velikými stromy, vrhalo kolem matné světlo. V dálce, v pravidelných mezerách vyzváněl zvon na věži chrámu artenackého jakoby ku pohřbu.
Petr Bathory jediný nebyl přítomen v tomto průvodu, jenž zvolna postupoval plání ke hřbitovu. Bylť jej předešel a měl objevili se teprve v okamžiku rozhodném.
Bylo as devět hodin, když paní Bathoryová přišla na hřbitov. Vymknula se náhle z ruky Marie Ferratovy a spěchala k malé kapli.
Průvodkyně její nechala ji pod dojmem nových citů, kteréž, jak se zdálo, zcela ji ovládaly, volně jednati.
Za hrobového ticha, přerušovaného toliko smutným hlaholem zvonu, stanula paní Bathoryová nehybně před kaplí.
Na to poklekla na malý stupeň, sklonila hlavu i bylo slyšet ji plakati … V okamžiku tom mřížka kaple se zvolna otevřela.
Petr oděn jsa bílým rubášem, jako by z hrobu byl povstal, jevil se v plné záři světla …
„Synu můj! … Synu můj!“ zvolala paní Bathoryová, rozpiavši rámě a klesla bez vědomí k zemi!
To nevadilo již! Vzpomínky a myšlenky oživly opět v duši její! Matka probudila se v ní! Poznala svého syna!
Péčí doktorovou probuzena byla z mrákot, a když nabyla opět vědomí a když oči její setkaly se se zraky synovými, zvolala:
„Živ! … Petře můj! … Živ jsi! …“
„Ano, živ, živ pro tebe, matko má; živ jsem, bych tebe miloval! …“
„Ano ji! … Savu! …“
„Savu Toronthalovu?“ zvolal doktor Antekirtt.
„Nikoli!… Sávu Sandorfovu!“ — — — — —
Paní Bathoryová vyňala z kapsy své smačkaný list, jenž obsahoval poslední řádky, kteréž umírající paní Toronthalová byla napsala, a podala jej doktoru Antekirttovi.
Řádky ty nemohly nechati již žádných pochybností o původu a narození Savině! …
Sava byla dítětem, jež uneseno bylo ze zámku artenackého.
Sava byla dcerou hraběte Matyáše Sandorfa.
konec dílu čtvrtého.
