„Těmi, kterým máte účty skládati!“ odvětil Ludvík Ferrato.
„Ještě jednou: kdo jsou lidé ti?“
„Není povinností mojí, abych vám to sdělil!“ odtušil mladý muž.
„V případu tom neodpovím též na otázky vaše!“ děl bankéř.
„Vy jste dlel,“ ujal se přes to Ludvík Fetrato slova, „v Monte Carlu s jistým člověkem, kterého již dlouhou dobu znáte a kterýž neopustil vás od té chvíle, kdy jste z Dubrovníka odjel. Člověk ten, rodem Tripolčan, nazývá se Sarkany. Zmizel právě v té chvíli, když vy jste stanul na cestě do Nizzy. Nuže, nač se vás mám tázati, je toto: Víte, kde prodlévá nyní člověk ten, a víte-li to, chcete to říci?“
Silas Toronthal váhal odpověděti. Chtěli-li věznitelé jeho zvěděti, kde Sarkany prodlévá, zamýšleli zajisté zmocniti se i jeho osoby, právě tak jako se zmocnili již osoby bankéřovy.
Avšak za jakým účelem? Jednalo se tu o společnou činnost bankéře a Sarkanya v dobách minulých, dokonce snad též o jejich účastenství při spiknutí terstském? Avšak jakým způsobem prozrazeny byly kroky, které Toronthal a Sarkany tehdy v Terstu podnikli, a kdož mohl míti zájem na tom, pomstíti hraběte Matyáše Sandorfa a oba jeho přátele Štěpána Bathorya a hraběte Ladislava Zathmara, kteří již po patnácte let v hrobě odpočívali?
Tak uvažoval bankéř, takové otázky kladl si nejdříve. Ovšem musil souditi ze všech okolností, že není v moci obyčejných, státních soudců, a že jiní jsou to soudci, kteří nyní hodlají tresty stíhati jej i jeho spoluvinníka. To znepokojovalo jej měrou ještě větší.
Protož ač nepochyboval o tom, že Sarkany uchýlil se do Tetuanu a že dlí v domě Namiry, kdež zamýšlel v době snad již krátké uskutečniti poslední svůj záměr, byl bankéř odhodlán nezmíniti se o tom ani slovem. Kdyby později prospěch jeho mu kázal, by vše prozradil, mluvil by. Do té doby měl však za nutné, aby zachoval naprostou mlčelivost.
„Nuže? …“ tázal se Ludvík Ferrato, když byl bankéři ponechal dosti času ku přemýšlení.
„Pane,“ odvětil Silas Toronthal, „mohl bych vám odpověděti, že vím, kde jest Sarkany, o němž mi mluvíte, že však vám to říci nechci. Mám-li však pravdu říci: nevím, kde jest!“
„Jest to vaše jediná odpověď?“ tázal se mladý muž naposled vězně.
„Jediná a pravdivá!“
Na to Ludvík Ferrato odešel, aby sdělil doktoru Antekirttovi obsah rozmluvy své se Silasem Toronthalem. Poněvadž v odpovědi bankéřově nebylo vlastně nic závadného, bylo dlužno zatím
