které všichni utrpěli, a které správě banky přišly velice k duhu?
O půl sedmé hodině, když ustali hráti, Silas Toronthal a Sarkany zaznamenávali zisk více než dvaceti tisíců louisdorů. Povstali a opustili stolek, kdež se hrálo.
Silas Toronthal kráčel krokem nejistým, jako by byl poněkud opilým — snad byl opojen rozčilením a zimničnou činností mozku. Druh jeho, jejž nic nemohlo pohnouti, bděl nad bankéřem, obávaje se, aby neprobudilo se v něm pokušení, uprchnouti s několika těmi sty tisíců franků, tak nesnadno získanými, a vymknouti se moci jeho.
Oba, aniž slova promluvili, prošli předsíní, sestoupili na to po schodišti a zaměřili ke svému hotelu.
Pointe Pescade následoval je opatrně zpovzdálí.
Když byl budovu herny opustil, spatřil Kapa Matifua, sedícího na lavičce poblíže kiosku zahradního.
Pointe Pescade přistoupil k němu.
„Nastal už rozhodný okamžik?…“ tázal se Kap Matifu.
„Jaký okamžik?“
„Aby … abych …“
„Abys ty zakročil? … Nikoli, můj milý Kape!… Dosud nikoli! … Zůstaň ještě za kulisami… Obědval jsi již?“
„Ano, Pointe Pescade!“
„Šťastný člověče! … Můj žaludek jest prázdný! — Nejedl jsem od rána ničeho! … Avšak naplním jej opět, jakmile budu mít čas … Nehýbej se tedy odtud, dokud se s tebou opět nesetkám!“
„Učiním tak, Pointe Pescade!“ přisvědčil Kap Matifu, ke všemu vždy ochotný.
A Pointe Pescade spěchal na to po rampě, po níž i Silas Toronthal a Sarkany ke svému hotelu kráčeli.
Když se byl přesvědčil, že oba druhové dali si přinésti pokrm do svých komnat, zasedl konečně sám ke stolu. Byl již nejvyšší čas, neboť žaludek upomínal jej již citelně na povinnosti, jakéž vůči němu měl. Avšak za půl hodiny upokojil Pointe Pescade toto něžné ústrojí svého těla plnou měrou.
Na to Pointe Pescade vyšel, zapáliv si výtečný doutník, z hotelu a postavil se na blízku jeho na číhanou.
„Rozhodně,“ pravil sám k sobě, „měl jsem zvoliti jiné povolání. Byl bych býval výborným strážníkem!“
