„A budeme-li večer zničeni?“ odvětil bankéř, hledě Sarkanymu přímo do očí.
„Nuže, v případu tom opustíme Monako!“ děl klidně dobrodruh.
„Leč kam máme jíti potom, kam?“ zvolal rozčileně Silas Toronthal. „Proklet budiž den, kdy jsem vás poznal, kdy jsem vaše služby přijal, Sarkany! … Bez vás nikdy bych nebyl tam, kde dnes jsem!“
„Jest pozdě vzpomínati nyní toho,“ odvětil nestoudný dobrodruh, „a není ani slušno proklínati lidi, jichž jsme ku prospěchu svému použili!“
„Mějte se na pozoru!“ zvolal Silas Toronthal.
„Ano! … budu se míti na pozoru!“ prohodil Sarkany polohlasně pro sebe.
Tato hrozba Toronthalova utvrdila jej v záměru učiniti bankéře neškodným.
Po té ujav se opět slova, pravil Sarkany:
„Milý můj Toronthale, nečiňme si výtek a nehněvejme se! K čemu to! … Rozčilili bychom se zbytečně a dnes nesmí býti nikdo z nás rozčileným! … Mějte důvěru ve štěstí a nezoufejte, když i já nezoufám! … Jestliže však osud proti nám se obrátí, nezapomínejte, že jiné miliony mne očekávají a že budete míti na nich podíl!“
„Ano! … ano! … Hra musí nás opět pomstíti!“ odvětil Silas Toronthal, v němž pud hráče se opět probudil. „Ano, včera měla banka ohromné štěstí, dnes večer …“
„Dnes večer budeme my bohati, velice bohati,“ zvolal Sarkany, „a slibuji vám, Toronthale, že tentokrát nepozbudeme opět ve hře, co získáme! Nechť se stane cokoli, zítra opustíme Monte Carlo! … Odjedeme!“
„Kam?“
„Do Tetuanu, kde půjde o větší sázku, kterou vyhrajeme, vyhráti musíme!“
Poslední sázka.
Salony „Klubu cizinců“ — obyčejně „kasino“ zvaného — v Monte Carlu byly otevřeny od jedenácti hodin dopoledne. Ač počet hráčů byl ještě malý, hrála se již na několika stolcích ruleta.
