hledati štěstí při ruletě a „trente et quarante“ . Byli-li i zde oloupeni, mohli klásti to jen sobě za vinu, poněvadž vlastní jejich tvrdošíjnost pudila je, aby dále zápasili ve hře proti osudu, byť se jim byl tento stokrát již ukázal nepříznivým.
Z příčiny této dleli v Monte Carlu již po tři neděle.
Neopustili téměř ani na okamžik stoly klubů.
Zkoušeli hry nejspolehlivější, sázeli dlouho, stále na totéž pole, zkoumali otáčivé pohyby válce rulety, když v poslední čtvrthodině ruka „krupiéra“ (zřízence banky) umdlévá, prohrávali rychle za sebou veliké obnosy, poslouchali rad starých hráčů, z nichž stali se takřka „professoři hry“, činili pokusy nejpošetilejší, uchylovali se dokonce i ku prázdným čarodějným formulkám a výpočtům, kteréž vřaďují hráče mezi dítě, jež dosud rozumu nemá a mezi blbce, jenž ho již pozbyl.
Nebyla by to ještě bývala ztráta největší, kdyby byli dávali v sázku toliko své peníze, oslabovali však i ducha svého tím, že si vymýšleli nejnepřirozenější výpočty a ztráceli na osobní své vážnosti a důstojnosti v důvěrných stycích s touto společností, z celého světa se sem seběhnuvší. Slovem, po onom večeru osudném, jenž v dějinách herny však stal se dnem slavným a proslulým, nezbylo oběma druhům následkem nerozvážné, ano šílené hry nic více nežli as dvě stě tisíc franků. To jest bída a nouze číhaly již v blízké budoucnosti.
Utrpěli-li však ohromných ztrát na svém jmění, nepozbyli aspoň rozumu. Mezi tím, co hovořili na terase, spatřili jakéhosi hráče, jenž, nemaje klobouku na hlavě, prchal do sadu, volaje:
„Točí se ještě! … Točí se ještě!…“
Nešťastník byl pronásledován myšlenkou, že vsadil na jisté číslo, jež mělo vyjíti, a že válec puzen jsa jakousi mocí nadpřirozenou, točil se stále, stále a že točiti se měl až na konec světa!
Ubožák byl šíleným!
„Jste nyní již klidnějším, Silase Toronthale?“ tázal se Sarkany svého druha, jenž nemohl rozvahy nabyti. „Učte se od tohoto chlapíka,“ dodal, ukazuje na šílence, „že nemáte nikdy mysli pozbývati! Štěstí nám nepřálo, pravda, ale bude nám opět přáti, ano, musí se vrátiti, aniž bychom je vyhledávali! … Nesnažme se čáky zlepšiti! Bývá to nebezpečno, ostatně je to i zbytečno! … Jest marno, hleděti změniti osud, ukazuje-li se nepříznivým a žádné úsilí nemůže jej zkaliti, chce-li býti přívětivým! … Vyčkávejme tedy, až se štěstí samému zráčí na nás se usmáti, a potom je při hře plnou měrou vykořistíme!“
