„Avšak jak vysvětlujete si to, co se stalo?“ tázal se plukovník Guyarre doktora.
„Tím snad, že vliv hypnotický, jehož účinky nyní nemůžete upříti, v některých okamžicích přece bývá přerušen! Muž tento unikl z moci mé, o tom jsem přesvědčen, jen na okamžik, avšak v okamžiku tom sřítil se již se skály, nechť následkem závratě nebo z jiné příčiny. Jest to událost politování hodná, zvláště když ztratili jsme tím muže, pro experimenty podobné velmi drahocenného!“
„Ztratili jsme jednoho zlosyna, nic více!“ odpověděl s filosofickým klidem plukovník Guyarre.
To byla jediná pohřební řeč, věnovaná památce Karpenově!
Ve chvíli té rozloučili se zároveň doktor Antekirtt a Petr Bathory s plukovníkem Guyarrem, neboť musili odplouti ještě přede dnem k Antekirttě.
Děkovali hostiteli svému srdečně za přívětivé přijetí, jakéhož dostalo se jim v osadě španělské.
Guvernér stiskl ruku doktorovu a přál mu, aby plavba jeho byla šťastnou, ano vymohl na něm ještě slib, že někdy zase Ceutu navštíví.
Na to plukovník Guyarre vrátil se opět do svého obydlí.
Snad řekne se, že doktor Antekirtt zneužil poněkud důvěry guvernéra ceutského. Budiž! Nechť posuzuje a kritisuje se jednání doktorovo v této přičině. Nechť se však též nezapomíná, jakému cíli zasvětil hrabě Matyáš Sandorf celý život svůj i všechnu činnost svoji, a nechť soudci jeho připomenou si také slova, která kdysi pronesl: „Tisíc cest … jeden cíl!“
Při jednání svém v Ceutě zvolil doktor Antekirtt jednu z těchto tisíců cest.
Několik okamžiků na to dopravila loďka doktora Antekirtta i Petra Bathorya na palubu yachty.
Ludvík Ferrato očekával je na můstku, aby je uvítal.
„Karpena?“ tázal se spěšně doktor Antekirtt, vystoupiv na palubu.
„Dle vašeho rozkazu,“ odvětil Ludvík Ferrato, „očekávala jej lodice naše v úkrytu pod výstupkem skalním, a když se vrhl do moře, byl na ni vytažen a na yachtu dopraven. Jest uzavřen v jedné z předních kajut.!“
„Nepromluvil ničeho?“ tázal se nyní Petr Bathory.
„Jak by byl mohl promluvit? Jest ve stavu skoro takém, jakoby spal a není si vědom svého jednání!“
