Světlo to vycházelo z oken kajut a ze signálových svítilen „Ferrata“, jehož tvar neurčitě a temnotou zdánlivě jsa zvětšen, nad vodami ve tmách se zdvíhal.
Karpena, přišed k tomuto místu — a sice právě naproti lodi — opustil náhle silnici a dal se na pravo ke skalnímu výstupku, jenž se vztyčuje as ve výši dvanácti stop nad mořem. Dle všeho nějaký posunek doktorův, kteréhož nikdo nezpozoroval, anebo jen prostý projev vůle doktorovy přiměl Španěla, aby se uchýlil od původního směru.
Strážníci jevili již chuť zrychliti kroky, aby dohonili Karpenu a aby jej uvedli opět na pravou cestu: guvernér však, věda, že na této straně není útěk možný, rozkázal jim, aby jej nechali volně jednati.
Karpena se zastavil v té chvíli již na okraji výstupku skalního, jako by jej neviditelná moc k místu tomu nehybně poutala. I kdyby byl chtěl nohy zdvihnouti a sebou hnouti, nebyl by mohl tak učinili. Vůle doktorova takřka jej přikovala k tomuto skalisku.
Guvernér pozoroval jej několik okamžiků, na to obrátiv se k doktoru Antekirttu, pravil mu:
„Nuže, milý doktore, chtěj nechtěj musím vůči tomu všemu se poddati.“
„Jste tedy nyní konečně přesvědčen, pane guvernére?“
„Ano, jsem přesvědčen, že se dějí věci, pro něž není vysvětlení. Nyní však, doktore Antekirtte, přimějte člověka toho, aby se vrátil neprodleně do trestnice. Alfons XII. vám to přikazuje!“
Sotva guvernér dokončil tuto větu, vrhl se náhle Karpena, aniž pronesl jediného výkřiku, do moře.
Byla to náhoda? Učinil tak dobrovolně? Unikl snad následkem neznámé jakési příčiny moci doktorově? Nikdo nemohl na to dáti odpověď.
Všichni spěchali ihned na skalní výstupek, kdežto strážníci tak rychle, jak mohli, sestoupili na břeh malé zátoky, kterou moře v místech těch utvořilo.
Po Karpenovi nebylo ani stopy. Několik rybářských loděk připlulo rychle v tato místa; také z yachty „Ferrata“ vyslány sem na kvap lodice.
Všechno bylo marno. Nebyla nalezena ani mrtvola vězně, kterouž snad proud odnesl v širé moře.
„Pane guvernére,“ pravil doktor Antekirtt, „lituji velice, že experiment můj měl konec tak tragický. Nemohl jsem se toho nadíti!“
