Namira, divoká tato družka Sarkanyova, byla mu oddána tělem a duší. Ona to byla, jež vychovala jej v peleších tripolských, jako by byla jeho matkou. Neopustila ho nikdy, ani když konal nepěkné služby „makléřské“, jsa zároveň ve spojení s mocnými náčelníky společnosti „Senusistů“ , jejichž záměry, jak svrchu již bylo pověděno, čelily k dobytí Antekirtty.
Namira byla v myšlenkách i v skutcích k Sarkanymu poutána jakousi láskou mateřskou a byla mu snad více oddána nežli Zirone, jeho soudruh v bídě i v radosti. Na pokyn jeho byla odhodlána k zločinu, na rozkaz jeho nebyla by váhala vrhnouti se smrti v náruč.
Sarkany mohl tudíž k Namiře míti důvěru úplnou a nezvratnou. Povolal ji do Gibraltaru, aby promluvil s ní o Karpenovi, od něhož musil se nyní všeho obávati.
Rozmluva tato byla první, kterou oba od příchodu svého do Gibraltaru měli, a měla býti též poslední. Byla vedena jazykem arabským. Sarkany zahájil rozhovor otázkou, na niž následovala rychlá odpověď, kterou oba skutečně též za nejdůležitější považovali, neboť budoucnost jejich závisela od ní.
„Sava?“ tázal se Sarkany.
„Jest ukryta bezpečně v Tetuanu,“ odpověděla Namira. „V tomto ohledu nemusíš se ničeho obávati.“
„Avšak za tvé nepřítomnosti?“ doložil tázavě Sarkany, jenž přes tuto odpověď nebyl prost znepokojení.
„Za mé nepřítomnosti jest dům, v němž jest ukryta, svěřen dohledu jisté staré židovky, kteráž ji ani na okamžik neopustí. Jest podoben skorem vězení, do něhož nikdo vniknouti nemůže, a z něhož nikomu není možná uniknouti! … Sava ostatně neví, že jest v Tetuanu, nezná mne, a pokud soudím, neví ani, že jest ve tvé moci!“
„Hovoříš s ní někdy o svatbě se mnou?“ tázal se Sarkany.
„Ano,“ odvětila Namira. „Dbám, aby neodvykla myšlence, že státi se má tvojí ženou a že se jí skutečně stane!“
„Je toho třeba, Namiro, a sice tím spíše, poněvadž ze jmění Toronthalova mnoho již nezbývá! … V pravdě, ubohý Silas nemá ve hře žádného štěstí!“
„Nebudeš míti bankéře ani potřebí, abys se stal bohatším, nežli jsi kdykoliv byl!“
„Vím to, Namiro, avšak den, do něhož svatba moje se Savou musí býti uskutečněna, mají-li se záměry mé zdařiti, kvapem se blíží. Jest nutno, aby dobrovolně ke sňatku svolila, a bude-li trvati ve svém odporu…“
