Doktor Antekirtt poznal dělníka ze soliváren přímořských v trestnickém oděvu jeho i po patnácti letech právě tak rychle, jako jej byla poznala Marie Ferratova v oděvu maltézském v ulicích Manderaggia. Trestníka toho, příliš líného a neobratného při každé práci, nemohli použiti ani ve státních dílnách ceutských, hodil se nanejvýše ještě jen k roztloukání kamení na silnicích.
Ostatně toliko doktor Antekirtt poznal Karpenu, neboť Španěl tento byl by sotva mohl v doktoru poznati hraběte Sandorfa. Bylť spatřil tohoto jen zběžně a pouze pro okamžik v domě rybáka Ondřeje Ferrata, když tam byl strážníky s sebou přivedl.
Avšak i on byl slyšel o příjezdu doktorově do Ceuty. Proslulý tento muž byl — Karpena věděl to dobře — onou osobou, o níž Zirone mluvil s ním na Sicílii u skalisek Polyfémových a kteréž Sarkany sám tehdy nedůvěřoval. Byl to onen milionář, k vůli němuž četa Zironova podnikla nezdařený útok na „dům Angličanů“ pod jícnem sopky.
Co se dálo v duchu Karpenově, když se ocitl tak nedaleko tváří v tvář doktorovi? Jaký dojem, jaká představa tiskla se v jeho mozek s pronikavou stálostí, jež jistým fotografickým výkonům jest vlastní?
Bylo by dosti nesnadno to říci. Španěl cítil náhle, že se doktor celé jeho bytosti jakousi mravní silou a převahou zmocňuje, že se jeho bytost rozplývá v nivec před bytostí doktorovou, a že cizí vůle, mocnější, než vůle jeho vlastní, v něm vítězí.
Marně chtěl se opírati tomu: nemohl odolati mocnému tomuto vlivu.
Doktor, dav zastaviti vůz, hleděl na Španěla déle s pronikavou utkvělostí. Zářivý bod zraků jeho působil v mozku Karpenově zvláštním, neodolatelným účinkem. Španěl ztrácel pozvolna smysly v tupém bezvědomí. Víčka jeho se zachvěla a zavřela, chvějíce se však chvíli ještě křečovitě. Vědomí zmizelo zcela, a Karpena sklesl k zemi na kraji silnice, aniž druhové jeho to zpozorovali.
Byl uspán v magnetický spánek, z něhož jej nikdo z nich probuditi nemohl.
Doktor Antekirtt dal na to rozkaz, aby povoz jel dále k obydlí guvernérovu. Výstup onen netrval déle nežli půl minuty. Nikdo — mimo jediného Petra Bathorya — nemohl zpozorovati, co se událo mezi doktorem a Karpenou.
„Nyní jest muž ten zcela mým,“ pravil doktor Petrovi, „a mohu jej donutiti…“