Stránka:Jules Verne - Nový hrabě Monte Kristo.pdf/320

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

„Vyčkávejme tedy zatím, nechť však jeden z mužů stojí stále na stráži u dveří! Jest viděti dosti daleko, poněvadž jest noc jasná, a záleží na tom, abychom nebyli překvapeni.“

Rozkaz doktorův byl ihned vykonán, a když doktor usedl na lavici u ohniště, ulehla družina jeho kolem něho na slamníky, by na chvíli odpočinula před dílem, jež snad jí nastávalo.

Kap Matifu přistoupil však k doktorovi. Hleděl naň, aniž se promluviti odvážil. Bylo však možno snadno pochopiti, co jej znepokojovalo.

„Přeješ si dověděti se, co se stalo s Pointem Pescadem?“ pravil doktor Antekirtt. „Buď však jen trpěliv! Vrátí se za nedlouho opět, ač provádí nyní hru, jež by jej mohla hrdlo státi…“

Uplynula zatím hodina, aniž hluboký klid v okolí domu něčím byl porušen. Žádný stín neobjevil se na bílé ploše, rozkládající se před rovní, Piano del Lago zvanou, na níž se „dům Angličanů“ vztyčuje. Následkem toho v doktoru Antekirttu i v Petru Bathorym vzrůstala netrpělivost i znepokojení, jež nemohli již ovládati. Kdyby se byl Zirone přece dověděl o přítomnosti ozbrojené čety v tomto domě, nebyl by se nikdy odvážil, jak soudili, k útoku.

Záměr jejich byl by tím zmařen! A přece bylo nutno zmocniti se aspoň spoluvinníka Sarkanyova, a vynutiti z něho pak tajemství, kde Sarkany se nalézá.

O desáté hodině zarachotila však rána z pušky ve vzdálenosti as půl míle (italské) pod „domem Angličanů“.

Všichni vyšli před dům, neviděli však ničeho podezřelého.

„Není pochyby, že byla to rána z pušky!“ pravil Petr Bathory.

„Snad vypálil ji na úbočí hory některý lovec orlů nebo divokých kanců.“

„Vejděme opět do domu, neboť nikdo nás nesmí zde spařiti!“

Všichni opět vstoupili.

Čtvrt hodiny na to však muž, jenž venku stál na stráži, vběhl rychle do vnitř a zvolal:

„Rychle! Zpozoroval jsem…“

„Několik mužů?“ tázal se Petr Bathory.

„Nikoli, jediného!“

Doktor Antekirtt, Petr Bathory, Ludvík a Kap Matifu vyšli kvapně před dům, pečujíce o to, by zůstali ve stínu.

Vskutku, jakýsi člověk, běžící a skákající jako kamzík, kvapil sem přes proud stvrdlé lávy, jenž u roviny, na níž dům stál, končil. Několik skoků ještě a muž ten klesl do náručí, jež se mu vstříc rozpialo, — do náručí Kapa Matifua.