eliptického cirku Valle del Bove. Jednalo se nyní o to, minouti některá vysoká skaliska, vztyčující se do výše tisíce až tří tisíc metrů, kteráž se skládají z vrstev trachytův a čedičů, proti nimž živly marně bojují.
Naproti trém našim turistům zdvíhal se tu vlastní mohutný kužel sopky, na němž některé rostliny tvořily tu a tam skupiny zeleně. Tato střední skupina pahrbků a jícnů sopečných končí nejvyšším vrcholem svým ve výši tří tisíc tří set šestnácti metrů nad hladinou mořskou.
Země třásla se výletníkům zde již pod nohami. Chvění, způsobené vulkanickou činností, jež uvnitř Etny neustává, šířilo se na povrchu i pod pokrývkou sněhovou. Sirné páry, kteréž vítr od otvoru jícnu před sebou pudí, nakupují se často až na úpatí kužele, a roj jisker a žhavých drobounkých trusek padá na bělostný, sněžný koberec, kdež za sykotu uhasíná.
Vzduch byl již citelně chladným — teploměr zde ukazoval několik stupňů pod bodem mrazu — a jevily se již i obtíže při dýchání, jež vznikají následkem zředěného vzduchu. Cestovatelé naši musili se zahaliti úžeji ve své pláště. Ostrý vítr, jenž nahoře vál, unášel s sebou vločky sněhové, jež ve vzduchu vířily.
S výše této, pod hlavním jícnem, z něhož vyšlehovaly chvílemi jazyky plamenné, viděti bylo jiné menší a vedlejší jícny, úzké to otvory sirné nebo temné, nedohledné jámy, v jichž nitru podzemní oheň plápolá. Slyšeti bylo temný, stálý hluk, jenž mnohdy vzrůstal v děsivý rachot, tak jako by sopka byla ohromným kotlem, v němž pára při napětí přílišném záklopky s lomozem nadzdvihuje.
Výbuchu však nebylo se třeba obávat i, a hněv živlů podzemních jevil se jen rachotem v nejvyšším jícnu a výpary v sopečných otvorech, kteréž zejí na hlavním kuželi.
Bylo devět hodin večer. Na nebi stkvělo se tisíce hvězd, kteréž následkem zředěného vzduchu v této výši zdály se ještě třpytnějšími a zářivějšími. Vycházející měsíc nořil se na západě z hladiny moře aeolského. Na jiné hoře, jež v nitru svém nebyla by skrývala činnost sopečnou, byl by klid nádherné noci této býval velebným.
„Musíme se ocitnouti přece již brzy u cíle?“ tázal se doktor Antekirtt.
„Tamo jest již „dům Angličanů“!“ odvětil vůdce.
Ukázal při tom na stěnu domu, v níž mimo dvéře otvírají se dvě okna a jež ve vzdálenosti as padesáti kroků na levo zrakům cestovatelů se objevila. Poloha domu toho chrání jej před sněhem. Leží čtyři sta osmadvacet metrů pod okrajem hlavního jícnu a vy
