Když byli cestovatelé naši projeli městečkem Belvederem, dal se vůdce kratší, vedlejší cestou, by dostihl silnice, vedoucí do Tramatieri, pak oné do Nicolosi. Zde nalézali-se dosud v prvém, plodonosném pásmu Etny, kterýž se táhne skorem až ku městu, posledně zmíněnému, tudíž do výše dvou tisíc a sto dvaceti stop.
Byly as čtyři hodiny, když se objevilo Nicolosi, aniž cestovatelům po celé cestě z Katanie, patnáct kilometrů dlouhé, nějaké dobrodružství se přihodilo. Musili uraziti ještě dvacet kilometrů, aby „domu Angličanů“ dostoupili.
„Jak dlouho hodlá Vaše Milost zde prodlíti?“ tázal se vůdce.
„Pokud možno dobu nejkratší, tak abychom do deváté hodiny k cíli svému došli!“ odvětil doktor Antekirtt.
„Nuže, čtyřicet minut?“
„Budiž!“
Čas ten stačil úplně, aby mohli pojisti v jednom ze dvou hostinců městských, které kuchařskému umění Sicilianův činí větší čest než hostince v některém jiném větším městě sicilském. Budiž to řečeno ke cti obyvatelstva nicoloského, jež se páčí na tři tisíce duší, čítaje v to i žebráky, kteří tu v hojném počtu žijí. Dostati lze v hostincích oněch maso kůzlečí, ovoce, hrozny, oranže a víno San Placidské, jež se těží v okolí Katanie. V Itálii jsou četná větší města, kdež hostinský nemohl by nabídnouti hostům ani tolik, co hostinští v Nicolosi a ocitl by se v nesnázích, kdyby to na něm bylo žádáno.
Před pátou hodinou vsedli doktor Antekirtt, Petr Bathory a jejich vůdce na mezky, a zvířata tato vystupovala pak s břemenem svým dále nahoru, druhým pásmem, lesním. — Stromy nejeví se zde však zraku v počtu tak četném, jak by se dle názvu pásma zdálo, neboť i zde, jako všude, kácejí se stromy a ničí se nemilosrdně staré krásné lesy, kteréž záhy budou jen bájnou vzpomínkou.
Přes to rostou dosud tu a tam, ve skupinách aneb o samotě, podél proudů lávy a na krajích propasti duby, buky a fíky s listy téměř černými, dále nahoře pak jedle, smrky a břízy. Ano i z popela, smísí-li se tento částečně s prstí, vyrůstají křoviska, pod nimiž zelená se hustý trávník.
O osmé hodině večer nalézali se doktor Antekirt a Petr Bathory již ve výši tří tisíc metrů, jež tvoří skorem již hranici věčného sněhu. Na svazích Etny jest tolik sněhu že stačil by pro celou Sicílii a Itálii.
Cestovatelé naši ocitli se nyní v pásmu černé lávy a popela, jež se táhne zevně podél boků ohromné prohlubiny, obrovského to
