Za nedlouho vystupovala již společnost domnělých turistů po nejnižších svazích mohutné skupiny sopečné, kterouž Sicilané zovou Mongibello, a jejíž průměr obnáší pětadvacet mil.
Cesta byla ovšem velmi příkrá a klikatá. Musíť činiti časté zatáčky, aby se vyhnula proudům lávy, basaltovým skalám, jejichž neobyčejná tvrdost jest dílem millionů let, a vysušeným řečištím, jež se z jara mění v divoké bystřiny.
V těchto divoce romantických místech bují však dosud rozkošné stromoví, olivy, oranže i chléb svatojanský, ano shledati lze zde i silné kmeny révy, jejíž výhony vinou se kol blízkých stromů. Území to jest prvním ze tří pásem, jimiž musí turista projíti, chce-li dostoupiti vrcholu hory Etny, kterouž geologové jisté doby, kdy ještě ani nebylo vědy geologické, zvali „hřebíkem země a sloupem nebes“.
Po dvou hodinách mohli doktor Antekirtt s Petrem při krátkém odpočinku, jehož bylo zvířatům více potřebí nežli jezdcům, shlédnouti pod nohami svými celé město Katanii, krásnou to soupeřku Palerma, jež má pětasedmdesát tisíc obyvatelů. Viděli rovnoběžné ulice, kteréž na nábřeží končí, zvonice a věže sta kostelů, četné, malebné kláštery, domy stavěné v půvabném slohu šestnáctého století — a celou tuto směsici obepjatou nejbohatším pasem zeleně, jaký kdy město některé kol boků si ovinulo.
Dále vpředu shlédli cestovatelé přístav, jemuž Etna sama postarala se o ochrannou hráz, když jej byla za hrozného výbuchu v roce 1669 částečně zasypala. Výbuch tento zničil čtrnáct vesnic a městeček, vyžádal si osmnáct tisíc životů lidských a vychrlil v kraj tento přes milliardu kostkových metrů lávy.
V devatenáctém století jest Etna méně činnou. Máť ostatně již právo na odpočinek. Za doby křesťanské známo jest přes třicet výbuchů. Jestliže Sicilie dosud při nich nepodlehla, dlužno to přičísti pevným, solidním základům jejím. Připomenouti sluší dále, že sopka neutvořila si ni jediný stálý jícen. Mění je dle své libosti.
Hora rozštěpila se na místě, kdež vylévá se z ní jeden z proudů ohnivých, jimiž vytéká láva, mezi boky její nashromážděná. Tím vzniká řada menších vulkánů, pahrbkův a jícnů sopečných, mezi nimiž uvádíme Monte-Rossi, dvojitý to pahrbek, jenž při výbuchu v roce 1669 z lávy, popela a balvanů vyvržených se utvořil, dále jícny Frumento, Stornello a Quisinco, nevzpomínaje ani jícnů, utvořených v letech 1809, 1811, 1819, 1838, 1852, 1865 a 1879, jichž nálevkovité otvory na hlavním kuželi připomínají nám buňky, jež v úlu včelním vídáváme.
