vzdálena a podél celého pobřeží tohoto jest slyšeti ohlušující hluk, kterýž vlny mořské v basaltových jeskyních působí.
Uprostřed skal těchto hovořili dne 29. srpna večer spolu dva lidé, jejichž zjev nenasvědčoval tomu, že by se na místech těchto zabývali historickými upomínkami, hovořili o věcech, kteréž sicilští četníci zajisté rádi byli by zvěděli.
Jeden z mužů těchto, jenž po delší dobu byl již čekal na příchod druhého, byl Zirone. Druhý, jenž objevil se na silnici vedoucí z Katanie, byl Karpena.
„Konečně jsi tu,“ oslovil jej nevrle Zirone. „Očekávali jsme tebe již dávno. Myslil jsem opravdu již, že Malta, jako kdysi sousední ostrov Julia, zmizela pod hladinou mořskou, a že se stala z tebe již na dně moře Středozemního paštika rybám vítaná.“
Jak jest viděti, byl druh Sarkanya dosud velkým mluvkou, ač o patnácte let již sestárl, a také vrozená mu drzost ni v nejmenším se nezmenšila.
S kloboukem na stranu pošinutým, s hnědým pláštěm, na ramenou zavěšeným a s obuví přivázanou k nohám podobal se v celém zjevu svém tomu, čím skutečně byl a býti nepřestal — banditovi.
„Nemohl jsem se vrátiti dříve,“ odvětil Karpena, „teprve dnes ráno přibyl jsem parníkem do Katanie.“
„Sám aneb se svými lidmi?“
„S několika druhy!“
„Kolik jich jest?“
„As tucet.“
„Jenom?“
„Ano, avšak jsou to znamenití chlapíci.“
„Z Manderaggia?“
„Jsou z různých krajů světa, nejvíce však z Malty.“
„Jsou to tedy dobré síly, přece však není jich dost, neboť od několika měsíců jest řemeslo kruté a velmi nebezpečné,“ pravil Zirone. „Člověk myslil by skorem, že četníci nyní na Sicílii se rojí; všude je jich plno. Leč co na tom? Je-li zboží tvé skutečně dobré jakosti … “
„Myslím tak, Zirone;“ odvětil Karpena, „a ty sám po prvém pokusu, který s nimi učiníš, nejlépe budeš moci o tom souditi. Přivádím ostatně s sebou znamenitého chlapíka, jenž býval kdysi provazolezcem, obratného a vtipného, kterého podle potřeby lze i v dívku proměniti. Myslím, že konati nám bude výtečné služby.“
„Co činil na Maltě?“
