domnívala, že jde tu o čest mého otce; můj otec však, jak jsem se nyní přesvědčila a jak dobře víte, nemůže býti zapleten v tento hanebný obchod! Přejete-li si tudíž pana Sarkanya obohatiti … dejte mu klidně jen mé jmění… Více nežádá!“
Sava povstala a kráčela ke dveřím.
„Savo“ zvolal bankéř.
Silas Toronthal postavil se před dívku. „Ve slovech tvých jest cosi… tak nerozumného a nesouvislého, že jich nepochopuju… a nepochybně nevíš sama, co pravíš … Snad smrt tvé matky…“
„Mé matky … ano! … byla mojí matkou … láskou svojí ke mně!“ šeptala Sava.
„Táži se,“ pokračoval Silas Toronthal rozčileně, „zdaž smrt matky tvé nezbavila tebe rozumu. Kdybys nebyla šílenou, nemluvila bys …“
„Šílenou!“ zvolala dívka.
„Avšak, o čem jsem se rozhodl, to stane se skutkem a do šesti měsíců budeš ženou Sarkanya!“
„Nikdy!“
„Dovedu tě k tomu donutiti!“
„A jakým právem?“ tázala se Sava, nezatajujíc svého opovržení.
„Právem, jež má otec nad dcerou!“
„Vy … pane! Vy nejste však mým otcem a já nejmenuji se Sava Toronthalova!“
Posledními slovy těmi byl bankéř překvapen tak, že nevěděl, co odpověděti i ustoupil ode dveří.
Sava, ani hlavu neobrátivši, opustila síň a odebrala se do své komnaty.
Sarkany, jenž Sávu po celou rozmluvu tu bedlivě pozoroval, nebyl posledními slovy jejími překvapen. Tušil cosi podobného. A co tušil, bylo pravdou. Sava věděla, že žádný svazek příbuzenský ji nepojí k rodině Toronthalův.
Co se bankéře týče, byl týž nenadálou ranou tou tak zničen, že rozechvění své nedovedl ovládnouti ni slova pronésti.
Sarkany promluvil proto první a bedlivě i chladně, jak měl ve zvyku, vylíčil, jaká jest nyní jich situace. Silas Toronthal jej pouze poslouchal. Musil ostatně souhlasiti s tím, co spoluvinník jeho pravil, neboť vývody tohoto byly nepopiratelně logické.
„Nemůžeme již očekávati,“ děl Sarkany, „že Sava svolí dobro volně ke sňatku tomu. Avšak z důvodů, jež oba známe, jest přesto nutno — a sice více než kdy jindy — aby ke sňatku tomu došlo! Co ví Sava o naší minulosti? Nic, neboť byla by to řekla. Ví toliko,