Stránka:Jules Verne - Nový hrabě Monte Kristo.pdf/27

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Skromný na pohled dům ztrácel se ve skupině stromů, jež jsou ozdobou „Acquedotta“.

V sousedních krámech zjednal si Sarkany bližších zpráv a dověděl se záhy, co chtěl věděti.

Dům od několika již let náležel hraběti Ladislavu Zathmarovi a byl jím obýván.

„Kým jest hrabě Zathmar?“ tázal se Zirone, pro nějž jméno to bylo prázdným zvukem.

„Nu — jest to hrabě Zathmar,“ odvětil Sarkany.

„Mohli bychom se však přeptati…“

„Až později, Zirone, neukvapme se. Zachovejme klid a rozvahu! A nyní do naší skrýše!“

„Ano — jest právě doba k obědu pro ty, kdož mají právo ke tolu zasednouti!“ podotkl Zirone posměšně.

„Byť bychom i dnes neobědvali, možná, že budeme obědvati již zítra,“ odpověděl Sarkany.

„U koho?…“

„Kdož ví, Zirone? Snad u hraběte Zathmara.“

Oba kráčeli zvolna — k čemu kvapiti? — ulicemi, až konečně došli k svému, pro ně ještě dosti drahému hostinci, neboť nemohli zaplatit ni svoji jizbu, v níž přenocovali.

Jaké překvapení však je tam očekávalo!…

Došelť list na adresu Sarkanyho. A v listu tom bylo několik bankovek, úhrnem dvě stě zlatých. Na lístku přiloženém připsána byla slova:

„Posílám tuto poslední peníze, jež ode mne kdy obdržíte. Stačí k Vašemu návratu do Sicilie. Odcestujte, abych již ničeho o Vás neslyšel!

Silas Toronthal.

„Sláva Bohu.“ zvolal Zirone, „bankéř se rozmyslil v čas. Nadějí v tyto pány bankéře neměli bychom se nikdy vzdávati!“

„Jsem téhož mínění!“ pravil Sarkány.

„Peněz těch použijeme, abychom mohli Terst opustiti?“

„Nikoli, nýbrž abychom zde zůstali!“ děl Sarkany.