Skromný na pohled dům ztrácel se ve skupině stromů, jež jsou ozdobou „Acquedotta“.
V sousedních krámech zjednal si Sarkany bližších zpráv a dověděl se záhy, co chtěl věděti.
Dům od několika již let náležel hraběti Ladislavu Zathmarovi a byl jím obýván.
„Kým jest hrabě Zathmar?“ tázal se Zirone, pro nějž jméno to bylo prázdným zvukem.
„Nu — jest to hrabě Zathmar,“ odvětil Sarkany.
„Mohli bychom se však přeptati…“
„Až později, Zirone, neukvapme se. Zachovejme klid a rozvahu! A nyní do naší skrýše!“
„Ano — jest právě doba k obědu pro ty, kdož mají právo ke tolu zasednouti!“ podotkl Zirone posměšně.
„Byť bychom i dnes neobědvali, možná, že budeme obědvati již zítra,“ odpověděl Sarkany.
„U koho?…“
„Kdož ví, Zirone? Snad u hraběte Zathmara.“
Oba kráčeli zvolna — k čemu kvapiti? — ulicemi, až konečně došli k svému, pro ně ještě dosti drahému hostinci, neboť nemohli zaplatit ni svoji jizbu, v níž přenocovali.
Jaké překvapení však je tam očekávalo!…
Došelť list na adresu Sarkanyho. A v listu tom bylo několik bankovek, úhrnem dvě stě zlatých. Na lístku přiloženém připsána byla slova:
„Posílám tuto poslední peníze, jež ode mne kdy obdržíte. Stačí k Vašemu návratu do Sicilie. Odcestujte, abych již ničeho o Vás neslyšel!
Silas Toronthal.
„Sláva Bohu.“ zvolal Zirone, „bankéř se rozmyslil v čas. Nadějí v tyto pány bankéře neměli bychom se nikdy vzdávati!“
„Jsem téhož mínění!“ pravil Sarkány.
„Peněz těch použijeme, abychom mohli Terst opustiti?“
„Nikoli, nýbrž abychom zde zůstali!“ děl Sarkany.