loď mys Matapan na jižním konci Řecka a vjela konečně v příštích dnech do přístavu ve Smyrně.
Doktor Antekirtt vypravoval Petru o této své cestě a dále i o tom, jak z novin zvěděl o úmrtí své dcerušky.
„Konečně byl jsem na půdě maloasijské,“ děl pak dále, „kde měl jsem dlouho žiti, jsa tam úplně neznámý. Svých vědomostí lékařských i chemických a vůbec své znalosti věd přírodních, kteréž pěstoval jsem velice horlivě již na universitě, kde tvůj otec jako proslulý učenec vyučoval, musil jsem využitkovati nyní, abych se vyživil. Byl jsem tak šťasten, že dobře se mi dařilo, ano záměry mé uskutečňovaly se dříve, nežli jsem myslil. Z počátku žil jsem ve Smyrně as sedm neb osm let a byl jsem tu považován za výborného lékaře. Podařilo se mi vyléčiti neočekávaně několik osob na smrt nemocných a zvěsti o tom uvedly mne ve styk s nejbohatšími muži i v jiných krajinách, kde lékařství jest dosud v nepatrných zárodcích.
Odhodlal jsem se, opustiti Smyrnu. A jako činili professoři v dobách dávných, vykonával jsem lékařskou praxi a zároveň jsem i vyučoval lékařství. Při tom procházel jsem různými krajinami, prodlévaje zde několik neděl, onde celé měsíce. Byl jsem o radu tázán i volán do Karahisaru[red 1], Benderu[red 2], Adamy,[red 3]. Halebu[red 4], Tripolisu i Damašku; pověst má mne předcházela, šířila se stále a získala mi značné jmění, které se slávou mojí stále se množilo.
To však mi nestačilo. Chtěl jsem míti jmění obrovské, jakým mohou chlubiti se rájové indičtí, jichž bohatství vyrovná se jich vědění.
Vhodná příležitost se mi naskytla.
V Homsu, v severní Sýrii, žil muž, jenž zmíral plíživou chorobou. Až do příchodu mého nemohl žádný lékař povahu její seznati, nebylo tudíž též možno, vhodnými prostředky chorobného vyléčiti.
Muž ten, jménem Faz-Rat, zaujímal dříve vysoký úřad v císařství tureckém. Byl teprve pětačtyřicet let stár a litoval tím více, že musí zemříti, poněvadž nesmírné jmění dovolovalo mu užívati všech rozkoší života.
Faz-Rat zvěděl konečně o mně, neboť pověst moje byla tehdy již daleko rozšířena. Dal mne požádati, abych přišel do Homsu, a já jsem pozvání jeho vyhověl.
‚Doktore,‘ pravil, ‚polovice jmění mého náležeti bude tobě, jestliže mne zachráníš.‘
‚Ponech si polovici jmění svého!‘ odvětil jsem jemu. ‚Chci ti věnovati všechnu péči svoji a vyléčiti tebe, dá-li Bůh!‘
