Vítr utišil se, když noc nastala. A s větrem stišily se i vlny. Byl jsem nesen nyní již jen dlouhými, málo se čeřícími vlnami, kteréž mne v širé moře unášely.
Takto — pluje chvílemi a chvílemi na vlnách odpočívaje — unášen jsem byl ještě as hodinu. Měl jsem na mysli jen cíl, jehož jsem chtěl dosíci, nikoli cestu, již jsem měl proplouti. Padesát mil byl bych musil takovýmto způsobem uraziti, abych byl doplul ku protějším břehům moře Jaderského! Chtěl jsem vzdálenost tu proplouti a byl bych ji proplul! Ach, Petře, člověk musí věci takové přestáti, aby věděl, čeho jest v pravdě schopen, co dovede lidský stroj, spojí-li se síla morální se silou fysickou!
Plul jsem tedy vytrvale ještě as hodinu. Tato část moře Jaderského byla úplně pusta. Ptáci sami opustili ji už, aby vyhledali hnízda svá na skaliskách pobřežních a jen bouřliváci poletovali ještě nad mojí hlavou, mizejíce však se skřekem pronikavým jako šíp opět v temnotách.
Ač nechtěl jsem se dáti únavou schvátiti, oslábly konečně přece paže moje a nohy mé se již jen s těží pohybovaly. Prsty mé nelnuly již jeden ke druhému a jen s namáhavým úsilím podařilo se mi ještě ruce svírati. Hlava má byla tak těžkou, jako bych byl nesl na ramenou olověnou kouli, i nebylo mi možno již udržeti ji nad vodou. Zmocnila se mne jakási mdloba. Divné myšlenky, jichž chod nedovedl jsem již určovati, vířily mojí hlavou. Slyšel i viděl jsem jen velice nejasně, tak že nebyl bych rozeznal hlomoz, kdyby se byl na blízku mne ozval, aniž bych byl poznal původ světla, kdyby toto snad náhodou v temnotách právě přede mnou bylo zazářilo. A tento případ se udál.
Bylo as o půl noci, když směrem k východu ozval se temný vzdálený hlomoz, jehož původ a povahu ve stavu zmíněném nemohl jsem rozeznati. Paprsek světla pronikl k očím mým, jichž víčka se proti vůli mé zavřela. Chtěl jsem vztyčiti hlavu, avšak podařilo se mi to teprve, když jsem se do polovice ponořil. Po té hleděl jsem v před.
Vypravuji všechny tyto podrobnosti, Petře, poněvadž z nich i mne lépe poznáváš.“
„Znám vás, pane doktore, velmi dobře!“ odvětil Petr Bathory.
„Což myslíte, že matka má mi nesdělila, co věděla o hraběti Matyaši Sandorfu?“
„Připouštím ,Petře, že věděla mnohé o hraběti Sandorfovi, nikoli však o doktoru Antekirttovi. A toho máš poznati. Slyš jej tedy, slyš mne!“
